Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeJana má svou dceru a vnoučata ráda, ale nečekala, že je bude mít doma každý den. Dcera se totiž přestěhovala do sousedství a očekává, že jí Jana bude se vším pomáhat. Ona by ale ráda měla klid. Začala přemýšlet o tom, že se s manželem přestěhují na chalupu.
Když se naše dcera Jitka odstěhovala z domu, doufala jsem, že si s manželem konečně oddechneme. Tolik let obětí a ústupků – všechno kvůli ní. Nelituju toho, ale když děti dospějí a opustí hnízdo, člověk by si konečně přál mít trochu času pro sebe.
Konečně jsme měli klid
Vzpomínám si na ty první měsíce, kdy jsme byli jen my dva. Ráno jsem vařila kafe, manžel luštil křížovky, chodili jsme na procházky do parku, pak na nákup. Vařili jsme si podle sebe. Občas k nám zašli známí, někdy jsme do noci koukali na seriály. Dokonce jsem začala háčkovat, snad poprvé po třiceti letech. Měla jsem pocit, jako by mi někdo sundal z ramen těžký batoh.
Konečně jsem necítila, že mě každých pět minut někdo potřebuje. Neběhala jsem po bytě s telefonem u ucha, nevařila jsem jako v jídelně. Časem jsem se stala babičkou a líbilo se mi to. Ale chtěla jsem být babičkou na svátky nebo návštěvy, takovou, která přijde s koláčem a vypráví pohádky, a pak odejde, ne chůvou na plný úvazek.
Dcera mě šokovala
Jitka k nám jednoho dne přišla na návštěvu a vypadala jako spokojené dítě, které dostalo novou hračku. „Mami!“ řekla hned mezi dveřmi. „Kupujeme byt. Ve vedlejším vchodě.“ Nejdřív mi to nedošlo. Vchod vedle, tedy ne někde na druhém konci města, ne deset zastávek tramvají. Kdybych vykoukla z balkónu, mohla bych sledovat, kdy se vrátí z práce. „Opravdu?“ zeptala jsem se a snažila se udržet zdvořilý tón.
„To je skvělé, že?“ pokračovala Jitka a nevšimla si mého zaváhání. „Budeme pořád nablízku. Ty máš přece děti tak ráda...“ rozplývala se. Poslouchala jsem ji, popíjela čaj a snažila se nedat najevo, co si myslím doopravdy. Došlo mi, že náš klidný život právě končí. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že přeháním. Koneckonců je to jen vchod vedle, budou mít svůj život a my zase svůj.
Ze začátku to bylo snesitelné. Jitka se skutečně snažila být samostatná. Návštěvy nám oznamovala předem. Také mi zavolala a zeptala se, zda bych druhý den mohla vyzvednout děti ze školky, protože její manžel má schůzku a ona musí zůstat déle v práci. Říkala, že kdybych náhodou nemohla, nic se neděje, ale v hlase měla ten tón, který vyvolával pocit viny, kdyby člověk odmítl.
Byli jsme s manželem vyčerpaní
Pak se to zhoršilo. Občas poznamenala, že když dělám něco pro sebe, můžu toho připravit trochu víc, protože oni nestíhají. A než jsem se nadála, vařila jsem pro sedm lidí. Ještě jsem večer připravovala vnoučatům jídlo, protože Jitka s manželem byli někde venku. „Já fakt nevím, jak to děláš, mami,“ říkala po návratu. „U nás je vždycky chaos a u vás tak čisto a klid. A všechno je připravené.“
Co jsem jí měla říct? Že mám doma čisto, protože celý den uklízím nepořádek, který u mě vnoučata udělala předešlý den? Že je klid, protože se snažím zhluboka dýchat, když děti rozhazují pastelky po koberci a snaží se čmárat na zdi? „Jsou to naše vnoučata, ale nemohla by k nám chodit trochu méně často?“ zeptal se manžel, když jsme zůstali sami. „Máme je doma prakticky každý den. A přitom říkala, že nás nebude zbytečně zatěžovat.“
„A co kdybychom se přestěhovali na chalupu?“ řekla jsem zamyšleně. „Ticho, příroda, lehký vánek a nikdo nám nebude každý den klepat na dveře s trojicí dětí a pytlem špinavého prádla.“
Manžel se usmál, ale neodpověděl. Věděla jsem, že to je signál. Nezesměšnil mě, nezpochybnil můj nápad, ani se nezeptal, jestli jsem se zbláznila. Jen se zamyslel. Neřekla jsem to Jitce. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že už pro ni nejsme rodiči, ale logistickým zázemím. Začala nás brát jako bezplatný servis a nechtěla – nebo nechápala – jak moc jsme unavení.
Rozhodli jsme se pro klid
Jednoho dne za mnou manžel přišel a tvářil se vážně. „Jestli opravdu chceš, udělejme to. Buď teď, nebo nikdy. Když neodejdeme, tak nás zavalí povinnosti a nepořádek,“ pronesl. V tom rozhodnutí nebyl vztek. Bylo to zralé, tiché rozhodnutí, jako uříznout na stromě starou větev, která už dávno nepřináší plody, ale jen čerpá živiny.
Jitce jsme to oznámili po nedělním obědě. Ztuhla, pak se na mě podívala, jako bych právě oznámila, že letíme do vesmíru. „Jak to?!“ vykřikla. „A děti? A co já?“ Věděla jsem, že to řekne. Nešlo jí do hlavy, že bych mohla učinit jakékoli rozhodnutí, které by nebralo v potaz její plány, potřeby a děti. „Jsi dospělá, poradíš si,“ odpověděla jsem klidně. „My jsme vychovali tebe. Teď je čas, abychom mysleli na sebe.“ Neřekla jsem to s výčitkou ani se vztekem. Řekla jsem to jako konstatování faktu.
Jitka vyskočila na nohy, málem převrhla židli. Děti přestaly jíst dezert a koukaly na ni překvapeně. „Ale my vás potřebujeme!“ vyhrkla. „A my potřebujeme klid,“ odpověděla jsem tiše. „A vlastní život...“
Balení nám trvalo dlouho, ale nikam jsme nespěchali. Ze skříní jsem vytahovala staré věci, na které už léta sedal prach. Necítila jsem lítost, spíš jakousi nostalgii. Chybí mi malá Jitka, která běhala po bytě a pořád se smála. Ale to už je minulost. Teď jsme všichni někde jinde. Jednoho dne jsem zavřela dveře bytu a odjeli jsme na chalupu na druhé straně Čech. Jitka nás možná jednou pochopí, a možná ne. Ale to už není moje věc...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
