Blanka s manželem vychovala dvě dcery. Jenže ty místo potomků dlouho honily kariéru. Nakonec se Blanka vnoučat dočkala. Mladší dcera má syna a starší dokonce dvojčata. Jenže Blanka vidí, jak rozdílně děti vychovávají a ze stylu mladší dcery je jí úzko.
Musím se naučit neříkat své názory nahlas. Jinak mě za chvíli bude mladší dcera nesnášet. Nemohu se dívat na to, jak diametrální rozdíl ty moje holky mají v péči o děti.
Starší dcera obdivuhodně zvládá dvojčata
Starší dcera Kateřina mě překvapila. Vždy byla taková pomalá a nerozhodná, ale po narození dvojčat vše zvládá s lehkostí. Má systém, ve kterém se cítí dobře. Děti prospívají, jsou spokojené a usměvavé. Dvojčatům je dvacet měsíců. Kateřina s nimi neustále něco vyrábí, hraje si s nimi, staví kostičky, učí je básničky a vnoučátka už umí docela hezky vybarvovat omalovánky.
Kateřina je celý den na děti sama. Její manžel má náročnou práci a vrací se domů až po šesté hodině večerní. Kateřina má pro jeho kariéru pochopení a nikdy jsem neviděla, že by mu jediným slovem něco vyčetla. Manžel jí to vrací svou pomocí a péčí. Na první pohled je vidět, že je to rodina, která drží pohromadě a funguje.
Mladší dcera jako matka tápe
Mladší dcera byla od mala akční. Vždy měla plno nápadů, byla to ona, kdo byl první oblečený a první najedený. Také měla prořízlou pusu, což jí bohužel zůstalo do dospělosti. Jitka má tříletého syna Tadeáše a jako matka trpí. Je to znát na každém jejím úkonu. Tadeáš nosí pleny i přes den, neumí si hrát. Neustále je nespokojený a ukňouraný. Jitka je z toho nervózní a syn její rozpoložení špatně nese.
„Jitko, musíš se hodit do pohody. To dítě nebude jiné, dokud se nezměníš ty. Musíš ho nějak zabavit. Potřebuje unavit hlavu. Chce to větší důslednost. Nechci srovnávat dvojčata a Tadeáška, ale oproti nim nic neumí a to je starší,“ jemně jsem se snažila dceru nasměrovat. Marně. Jen co otevřel dveře její manžel, schytal to on. A to ani nic neudělal.
Nevyžádané rady už rozdávat nebudu
O manželství své mladší dcery mám strach. Jitčin muž má svatou trpělivost, dcera ho neustále sekýruje. Nevím, jak se mohla tak výrazně změnit. Vždy to byla holka nad věcí a teď je z ní uzlíček nervů. Musím se ale naučit stát stranou a nedávat nevyžádané rady. Vidím, že o ně dcery nestojí.
Obě si to dělají po svém. „Mami, hele, já mám taky názor na to, jaká jsi byla matka. Jestli máš pocit, že jsi byla bezchybná, tak se pleteš. Každá se snažíme být nejlepší a někdy to prostě drhne. Tak nás nech žít po svém, ju?“ uzemnila mě Jitka. A má pravdu. Rozhodně se nechci hádat nebo jim přidělávat starosti. Jen je mi líto vnuka.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].