Jana (48): Po tátově smrti jsem se ujala jeho psa. Nejspíš mě to bude stát manželství

Táta měl smrtelnou autonehodu. Vezl s sebou i svého psa, tomu se jako zázrakem nic nestalo. Jen byl mnoho dní v šoku. Když jsme po pohřbu přivezli domů tátovy věci, stočil se v nich Baryk do klubíčka a usnul.

„Nikdo ho nechce, viď?“ zeptal se bratranec, který věci přivezl. Byl z příbuzných a známých jediný ochotný si Baryka vzít. Jenže bohužel odjížděl na půl roku pryč. V tu chvíli jsem věděla, že nemám na výběr. Nikdy jsem psy nemusela, ale zbavit se ho? To bych tátovi neudělala! Jenže můj muž má od prvního dne jasný názor. Psa rozhodně nechce.

Dora (31): Kvůli dědictví po babičce jsme se bratrem ošklivě rozhádali. Přitom šlo o hrníčky a starou kredenc

Baryk mi připomíná tátu

Baryk není ani hezký ani roztomilý. Je vyloženě ošklivý. Je to kříženec labradora, ale s krátkýma nohama, velkým břichem, které skoro courá po zemi a divným předkusem. Je to ale klidný a hodný pes. Táta a on byli po mamčině smrti mnoho let jedna duše. Když si mi lehne k nohám, mám pocit, že je tu taťka zase na chvíli se mnou.

Baryk je nalezenec; kdosi ho jako odrostlé štěně vyhodil z auta. Navíc bylo zřejmé, že se k němu nechoval hezky – byl vyhublý, začervený a měl zlomený ocásek. „Lidi jsou fakt hyeny! Chápeš, že tohle někdo mohl udělat bezbrannému zvířeti?“ říkával táta. Teď, když se na mě Baryk dívá, slyším tu větu znovu v hlavě.

Karla (53): Dědictví po rodičích zničilo vztah mezi mnou a bratrem. Trápím se tím, i když vím, že jsem nic špatného neudělala

Manžel se chce psa zbavit

„Jano, ty ses úplně zbláznila. Je to starý pes, nechme ho uspat. Zařídím to. Vždyť tu už všechno smrdí, všude jsou chlupy,“ opakuje mi neustále manžel. Baryka doma ignoruje. „Nebo ho dej do útulku, jestli nemáš na to ho utratit. On si ho nějaký blázen vezme,“ tvrdí mi naivně. Dobře vím, že to s útulky není tak jednoduché.

„Je to starý pes, nikdo si ho nevezme. Jen tam bude osaměle čekat na smrt,“ odmítla jsem rázně jeho přesvědčování. Manžel protočil oči a pronesl: „Takže budeme roky trpět, jen protože ti ho nechal táta?“ Také tím nejsem nadšená, ale přišla bych si jak hyena, o nichž táta mluvil.

Pavel (34): Děda mi kromě dědictví zanechal i podivnou schránku. Bylo v ní rodinné tajemství, které raději mělo zůstat zapomenuto

Buď já, nebo on, dal mi manžel na vybranou

Minulý víkend jsme se kvůli psovi pohádali tak, že se muž sbalil a odjel sám na chatu. Nikdy dřív nic takového neudělal. Když se vrátil, tak jsme spolu ještě minimálně tři dny nepromluvili. Bohužel ani jeho první slova nebyla vlídná.

„Nad vším jsem přemýšlel a řeknu ti jediné – buď on, nebo já.“ pronesl vážně. Myslela jsem, že to dřív nebo později zazní. Nyní jsem předběžně domluvená s bratrancem, že až se vrátí z cest, Baryka si vezme. Ale do té doby chci, aby zůstal u nás. Moc doufám, že muže přesvědčím. Vůbec nevím, co bych dělala, kdyby se mi to nepovedlo.

Další příběhy ze života →

Silvie (45): Nechtěné dědictví mi přineslo do života lásku. A žádost o ruku v záhonu jahod

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].