Facebook
Instagram
Paní Silvie nebyla moc ráda, když zdědila starší zahradu. Vůbec netušila, co s ní bude dělat. Nakonec jí ten kousek půdy změnil život a přinesl lásku.
Musím přiznat, že jsem neskákala radostí, když jsem zjistila, že mi moje sousedka Marie odkázala zahrádku. Pravděpodobně mi chtěla poděkovat za to, že jsem se o ni starala, když byla nemocná. Bylo to úplně zbytečné! Během posledních týdnů jejího života, když lékaři řekli, že už nemohou nic udělat, jsem prostě nemohla jednat jinak.
Dlouho jsem Marii pomáhala každý den – připravovala jsem jí jídlo, chodila na nákupy a udržovala její byt v čistotě. Nedokázala jsem si představit, že bych s tím přestala, zejména když se její stav tak zhoršil. Navíc o ni příbuzní neprojevovali zájem...
Zdědila jsem zahradu
Toho památného březnového dne jsem se konečně rozhodla prohlédnout si své "dědictví". Po více než hodině cestování městskou dopravou jsem se dostala na okraj města a uviděla kousek pozemku hustě zarostlý keři. Uprostřed toho nepořádku stála maličká nakloněná chatka.
"A co mám dělat s tímhle nešťastným dědictvím?" povzdychla jsem si.
Zahrádka, kterou jsem dostala, pro mě moc neznamenala. Co jsem s ní mohla dělat? Prodat ji? Její cena by byla směšně nízká. Nebo sem občas zajít, abych si odpočinula po těžkém dni v práci? Ne, na to je příliš daleko. Takové řešení by mohlo fungovat pro někoho v důchodu. Měla jsem krátce po čtyřicítce a byla jsem osamělá žena. Trochu zklamaná poté, co mě muž opustil, a syn odešel za prací do hlavního města. Navíc tu byla ta frustrující práce, výplata mi sotva pokryla životní náklady a nájem...
"Je pro mě taková radost vás potkat!" nečekaně za mnou zazněl hluboký mužský hlas.
"Známe se?" zeptala jsem se překvapeně a podívala se na vysokého muže, který vypadal o něco starší než já.
"Samozřejmě že ne!" odpověděl nadšeně. "Jsem Honza. Jsem prostě velmi rád, že se konečně někdo postará o tenhle kousek země."
"No, nejsem si jistá, jestli..."
"Plánujeme předsezónní setkání, bude už tuto sobotu," přerušil mě uprostřed věty Honza (47). "Rádi bychom vás tam viděli."
"Počkejte, počkejte... Kdo je 'my'?" zeptala jsem se překvapeně.
"Kdo? No přece my, majitelé zahrádek... Začínáme v 9 ráno. Doufám, že se tam uvidíme," řekl a odešel.
Zahrádkaření jsem si zamilovala
V sobotu ráno se mi absolutně nechtělo vstávat z postele. Ale mám tu strašnou vlastnost, že prostě nemůžu někoho nechat na holičkách, když už jsem se s ním na něčem domluvila. Kromě toho mi Honza ani nedal šanci odmítnout.
Seznámila jsem se se všemi, hlavně s důchodci. Ale co se týče jejich přístupu k životu, byli mnohem mladší než já. Spojovala je společná vášeň a cítili se skvěle ve této společnosti. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem se stala součástí jejich skupiny – a začala jsem trávit spoustu času na zahrádce!
Přišlo jaro a celá příroda se probudila ze zimního spánku. Stačilo dát rostlinám trochu péče, trochu živin a trochu vody a odměnily se mi neuvěřitelnými barvami a nádhernými vůněmi. Zpočátku jsem zahrádku navštěvovala v sobotu a neděli, pak jsem tam začala chodit i po práci.
Vytrhávala jsem plevel, prořezávala větvičky, sázela rostliny a hnojila půdu. Když se v květnu konečně oteplilo a rekonstrukce mé chatky se blížila ke konci (Honza měl neuvěřitelné manuální schopnosti!), přestěhovala jsem se na zahrádku natrvalo. Zvláště když jsem rychle zjistila, že cesta do práce mi odsud trvá méně než z mého bytu v paneláku.
Byla jsem v sedmém nebi
Kolem zahrady jsem zasadila jehličnany a v severním rohu jsem vytvořila malý rybníček, kde plavaly lekníny. Chatku obepínala nádherná růže a z bylinkového záhonu se linula vůně máty peprné. Tato letní sezóna byla jako sen! Ráno mě budilo cvrlikání ptáků a za soumraku jsem nasávala vůni rostlin a květin. Opálila jsem se, zhubla a pocítila náhlý příval energie. Když syn přijel na pár dní na návštěvu, sotva mě poznal.
V naší zahrádkářské komunitě kvetla společenská atmosféra. Setkávali jsme se každý den, vždy na jiném místě zahrádkářské osady, obvykle dorazil alespoň tucet lidí. Ať už jsme slavili něčí svátek, nějakou událost nebo jen seděli u grilu, Honza byl vždy hvězdou společnosti. Měli jsme hodně společného. Byli jsme přibližně ve stejném věku, oba rozvedení a naše děti už dávno vylétly z rodného hnízda. Není divu, že jsme si tak dobře rozuměli.
Ještě předtím, než se léto rozběhlo naplno, začal Honza usilovat o mou přízeň... Ráno mi přinášel květiny nebo jahody ze své zahrádky a večer mě bral na procházky klikatými cestičkami mezi zahrádkami.
Nebyla jsem připravená na vztah
Nemohu říci, že by mě to obtěžovalo, naopak – tento statečný, šikovný, chytrý a pečující muž mě opravdu zaujal... Ale léto skončilo. Po dlouhém, slunném září a nádherném říjnu přišel chladný, deštivý listopad. Se slzami v očích jsem se loučila s novými přáteli, zvláště s Honzou. Pořád jsem si však nebyla jistá svými city ani tím, zda je sdílí také. Proto jsme si ani nevyměnili telefonní čísla. Skleslá a bez naděje jsem se vrátila do svého osamělého bytu v paneláku a své osamělé existence.
Pak přišlo jaro. Schůzi zahájil pan Benedikt (70), nejstarší člen naší skupiny, a oznámil začátek nové zahrádkářské sezóny. To se stalo před třemi měsíci. S tváří planoucí ruměncem a s divoce bušícím srdcem jsem hledala Honzu...
"Copak to nevíš?" vyjádřil překvapení pan Benedikt, když jsem se ho po oficiální části zeptala na muže, na kterého jsem čekala celou zimu. "Honza je v nemocnici. Má problémy se srdcem."
"Další infarkt?" zeptala jsem se zděšeně.
"Ne, naštěstí ne," odpověděl starý pán. "Ale testy dopadly tak špatně, že ho lékaři dočasně umístili na kardiologii. Zřejmě na něj nečinnost a stagnace během zimy nepůsobí dobře..."
Stejně jako samota, pomyslela jsem si a rychle si zapsala údaje o nemocnici, kde Honza ležel.
Požádal mě o ruku
Uběhly sotva dvě hodiny a já se ocitla na kardiologii. "Co ty tady?" Honza byl úplně překvapený, když mě uviděl.
"Jakmile jsem se to dozvěděla, hned jsem sem spěchala!" odpověděla jsem pravdivě. Pak jsem, jako by mě poháněla nějaká neviditelná síla, Honzu pevně objala. Dodnes oba s láskou vzpomínáme na ten okamžik.
Když Honzu hospitalizovali, naštěstí se ukázalo, že to není nic vážného. Už v polovině jara jsme se společně nastěhovali na zahrádku. Ale teď to není jako dřív – už nejsme jen milí sousedé. Konečně jsme přestali předstírat.
Strach, který jsem cítila, když jsem spěchala za Honzou, když jsem se dozvěděla o jeho problémech, a dojetí, které jsem viděla v jeho očích, když jsem vstoupila na oddělení – to vše nás přimělo konečně odložit naše zdvořilé masky. Od té doby se procházíme cestičkami mezi zahrádkami a držíme se za ruce.
Nedávno ke mně přišel a jemně mě pohladil. Zrovna jsem se skláněla nad jahodovým záhonkem, takže mi chvíli trvalo, než jsem se narovnala a podívala se na něj. Oněměla jsem úžasem.
"Bože můj, Honzo, jsi to opravdu ty?" zeptala jsem se. Přede mnou stál muž v elegantním obleku, lesklých botách a s kravatou. Honza obvykle chodil jen v tričku a kraťasech!
"Chci se zeptat jednu důležitou věc," řekl náhle a současně předvedl velkou kytici bílých květů a klekl si uprostřed louže, která zůstala po ranním zalévání zahrady. "Jsi láskou mého života, mám k tobě obrovský respekt a prostě si nedokážu představit budoucnost bez tebe. Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?"
"Samozřejmě, že souhlasím!" odpověděla jsem. A pak jsem v duchu poděkovala Marii. Díky mí jsem znovu našla radost ze života a lásku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
