Facebook
Instagram
TikTok
YouTubePetra vždy toužila po záhonu levandulí, ale zároveň z toho měla obavy, protože jí připomínaly exmanžela. Když se konečně pustila do jejich pěstování, přinesly jí nejenom radost, ale také lásku.
Když jsem zdědila dům po babičce, první, co mi problesklo hlavou, byla levandule. Miluju ji – její omamnou vůni i nádhernou barvu. V duchu jsem už viděla, jak mi na zahradě bujně roste. Měla mě uklidňovat po náročných dnech. Jenže nakonec mi přinesla i něco navíc...
Ráda vzpomínám na babičku
Babiččin dům byl pro mě vždycky symbolem dětství. Vůně jejího jablečného koláče, úžasné borůvkové a jahodové knedlíky, které jsem do sebe cpala, až mi lezly ušima. Její hlas, když vyprávěla pohádky, kterým jsem mohla naslouchat celé hodiny. Dodnes mi to všechno chybí a jsem vděčná, že tenhle krásný dům teď patří mně.
Je to menší domek na okraji města, útulný, se slušnou zahradou. Potřeboval trochu opravit, ale zvládla jsem to poměrně rychle. Když jsem se konečně nastěhovala a utekla od městského shonu, zhluboka jsem si oddechla. Můj malý ráj...
Levanduli jsem si zamilovala před lety, když jsem byla s bývalým manželem v Provence. Ty nekonečné fialové lány, co se táhly až k obzoru, mě okouzlily. Okamžitě jsem věděla, že si jednou takový kousek ráje vytvořím i doma. Jenže pak se všechno změnilo. Krátce po té cestě jsme se rozvedli – zjistila jsem, že mi byl nevěrný. Dlouho jsem se dávala dohromady a moje levandulové sny šly k ledu. Až teď, když mám vlastní dům, jsem se rozhodla, že si je konečně splním.
Rada od souseda
Koupila jsem sazenice, zasadila je a čekala. Jenže místo aby rostly, začaly chřadnout. Dělala jsem, co jsem mohla, ale nic nepomáhalo. Byla jsem zoufalá, protože jsem vůbec netušila, kde dělám chybu. Už jsem to chtěla vzdát, když přišla nečekaná pomoc.
„Topíte je. Není divu, že hynou,“ ozval se hlas zpoza plotu. Byl to můj soused Tomáš. Do té doby jsme se znali jen od vidění – pozdravili jsme se a šli dál. Byl o něco starší než já, s příjemným hlasem a vřelým úsměvem.
„Ježíši, koho topím?“ vyhrkla jsem zmateně.
„Mluvím o té levanduli,“ usmál se klidně.
„Aha...“ zrudla jsem. „Co dělám špatně?“
„Přeléváte ji. Levandule nesnáší, když má moc vody. A taky potřebuje dobře propustnou půdu.“
Přikývla jsem, i když jsem to pořád moc nechápala. Asi si toho všiml, protože mi nabídl pomoc. Byla bych blázen, kdybych odmítla. Potom mi donesl i speciální hnojivo na levanduli. Prohlédl sazenice a řekl, že ještě nic není ztracené. A měl pravdu.
Začali jsme se sbližovat
Díky hnojivu a několika jednoduchým radám se moje levandule vzpamatovala. Na konci června už krásně kvetla. Byla jsem Tomášovi neuvěřitelně vděčná – sama bych to nikdy nezvládla. Moje zahrada se měnila v ráj. Velkou zásluhu na tom měl právě Tomáš. Naučil mě spoustu věcí – jak stříhat rostliny, jaké hnojivo použít, jak o ně pečovat.
Mluvil o tom s takovým zaujetím, že jsem ho ráda poslouchala. Postupně jsme spolu trávili víc času. Už to nebyly jen rady o zahradě, ale i povídání o životě. I on byl několik let sám. Jeho žena zemřela na rakovinu. „Ještě jsem se nedokázal přimět, abych zasadil růže. Milovala je...“ povzdechl si.
Rozuměla jsem mu. Já se také bála levandule – připomínala mi zradu a bolest. Ale nakonec to nebylo tak zlé. A právě díky levanduli jsme se s Tomášem začali sbližovat. Postavili jsme spolu pergolu – ani jsem netušila, že mám vlohy na práci s dřevem. Vedle ní jsme zasadili růže. Tomáš měl v očích slzy...
Jsme spolu šťastní
Od chvíle, kdy mi začal pomáhat, uplynulo už několik měsíců. Pozval mě na večeři. Ne do restaurace, ale k sobě domů. Ukázalo se, že vaří jako profík. A já vždycky říkala, že muž, který umí vařit, je neodolatelný.
„Nikdy tě nenapadlo otevřít si restauraci?“ zeptala jsem se mezi sousty božského cheesecaku.
„Kdysi jo, ale to jsem byl mladší.“
„Měl bys to zkusit! Fakt vaříš fantasticky.“
Náš vztah se vyvíjí pomalu a opatrně. V klidu a s vůní sušené levandule, která provoněla celý můj dům. Po tom, čím jsem si prošla s bývalým manželem, jsem si myslela, že už se nikdy nedokážu někomu otevřít. Mýlila jsem se.
S Tomášem je to jiné. Cítím se v bezpečí, přijímá mě takovou, jaká jsem. Je klidný, vnímavý, pozorný. Náš společný svět je plný pochopení a něhy. Přesně po tom jsem vždycky toužila. A našla jsem to tam, kde bych to nikdy nečekala – u levandule...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
