Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když Alice odcházela s manželem na dovolenou, tchyně slíbila, že se jí postará o zahradu. Měla jen zalévat květiny, ale místo toho udělala něco neodpustitelného. Předělala její zahradu podle sebe.
Když se řekne zahrada, většina lidí si představí pár záhonů, květiny, trávník, který roste víceméně sám. Ale pro mě je zahrada mnohem víc. Je to moje útočiště, místo, kde nacházím vytoužený klid...
Svoji zahradu miluji
S manželem bydlíme v malém domě se zahradou. Tu si tvořím ne podle časopisů nebo trendů, ale podle sebe. Každý keř nebo strom má svůj příběh. Levanduli jsem zasadila k prvnímu výročí naší svatby. Třešeň jsem zasadila v den, kdy jsem se vrátila z nemocnice po operaci. Každá rostlina tu něco znamená.
Na jaře v ní trávím celé dny se zahradními nůžkami, konví a pytli s mulčem. Nedělám to pro nikoho jiného, jen pro sebe. Jenom při práci v hlíně dokážu vypnout. Svět ztichne a já cítím, že jsem přesně tam, kde mám být.
Než jsme letos odjeli na dovolenou – naši první po pěti letech – byla jsem nervózní. Tchyni jsem nechala jasné instrukce: Jen zalévat, nic víc. Řekla jsem jí to přímo: „Prosím, nic víc nedělej.“ Přikývla a ujistila mě, že se do ničeho nebude plést.
Manžel mě uklidňoval: „Máma se v zahradách vyzná. Žádný strach.“
Je pravda, že kdysi sama měla zahrádku, ale to ještě neznamenalo, že chápe, co pro mě znamená ta moje. Přesto jsem jí tehdy věřila.
Návrat z dovolené
Domů jsme se vrátili spálení od slunce a unavení, ale spokojení. Zastavila jsem se u branky a podívala jsem se do zahrady. Ztuhla jsem. Něco bylo špatně. Neviděla jsem své růže. Žádný z těch jemných růžových květů, které tam byly ještě před odjezdem. Místo nich tam byly řady záhonů. Jen hlína a tyčky s obrázky rostlin – červená řepa, cibule, hrášek a tak dále.
„To snad není pravda...“ zašeptala jsem. Nedokázala jsem spustit oči ze zničené zahrady.
„Co je?“ zeptal se manžel. „Hlavně že nic nevyschlo, ne?“
„Nevyschlo?!“ vyjela jsem na něj. „Kde jsou moje květiny?“
„Možná... máma něco upravila...“ řekl nejistě.
Šla jsem do zahrady. Zaplavila mě směs nevěřícnosti a bezmoci. Moje milovaná zahrada vypadala jinak, rvalo mi to srdce. Klekla jsem si tam, kde dřív rostl velký keř levandule. Zůstal po něm jen tmavý flek v zemi. Přejela jsem rukou po hlíně – byla vlhká. Někdo to zaléval, ale zaléval něco úplně jiného. Sevřela jsem pěsti a do očí se mi nahrnuly slzy. „Zničila všechno. Každou jednu rostlinu...“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Všechno, co jsem roky budovala.“
Manžel viděl moje slzy a až teď mu zřejmě došlo, co se stalo. Postavil se vedle mě, ale mlčel. Dobře udělal. Neměla jsem sílu poslouchat žádné výmluvy a řeči, že to jeho máma myslela dobře. Vstala jsem, oprášila jsem si hlínu z kolenou a šla do domu. Nechtěla jsem se hádat. Chtěla jsem jen vědět, proč to udělala.
Tchyně mi zničila zahradu
Ráno jsem vstala brzy a vyrazila za tchyní. „Už jste zpátky? Jaká byla dovolená?“ zeptala se hned mezi dveřmi. Lehce se usmála a ustoupila stranou. Vešla jsem a sedla jsem si do kuchyně, ke stolu s igelitovým ubrusem s tulipány. „Co se stalo se zahradou?“ zeptala jsem se tiše.
„Ale zlatíčko... Vždyť jsi říkala, že mám zalévat. Tak jsem zalévala. A pak jsem si říkala, no, byl tam trochu nepořádek. Všude samé květiny, nic praktického...“
„Ale já tě neprosila o změny. Jen o zalévání.“
„A to jsem dělala. Ale jak už člověk zalévá, tak si všimne, co potřebuje upravit. Udělala jsem ti tam pořádek. Určitě jsi ani netušila, co jsi kde zasadila.“
„Věděla jsem to. Každá rostlina pro mě něco znamenala,“ odpověděla jsem.
Tchyně pokrčila rameny. „Někdy je potřeba něco zbourat, aby mohlo vzniknout něco lepšího. Jsi mladá, vysadíš si tam, co budeš chtít.“
„O to nejde,“ přerušila jsem ji. „Nebyla to jen hlína. Byly tam moje vzpomínky, moje práce. Neměla jsi právo všechno zničit.“
„Ale no tak, nepřeháněj. Vždyť se nic hrozného nestalo. Pořád tam něco roste. Chtěla jsem ti pomoct. A ty z toho děláš tragédii...“
Musím začít znovu
Druhý den ráno jsem vyšla do zahrady hned za rozbřesku. Ještě se třpytila rosou. Natáhla jsem si rukavice a začala upravovat záhony. Mechanicky, bez nějakého plánu. Ruce pracovaly, ale v hlavě mi pořád znělo jediné: „Proč?“ Necítila jsem klid, radost ani úlevu. Jen prázdno. Manžel mi nabízel pomoc, ale odmítla jsem.
K večeru, když už se nad zahradou snášely stíny, jsem vzala květináč s novou levandulí. Byla malá a křehká. Klekla jsem si tam, kde kdysi rostla ta stará. Půda byla měkká, jako by si ještě pamatovala její kořeny. Sázela jsem pomalu, opatrně.
Manžel stál opodál. „Nevím, co mám dělat,“ řekl nesměle.
Neotočila jsem se k němu. Dlaněmi jsem uhlazovala hlínu. „Možná jen buď se mnou. Ale nedělej, že se nic nestalo...“
Neodpověděl. Mlčky si sedl na lavičku. Dívala jsem se na nový keřík – je jiný než ten původní, menší a cizí. Ta zahrada už nebyla stejná. Ale pořád byla moje...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
