Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Natálie má manipulativní maminku, a tak byla ráda, že se od ní může odstřihnout a žít se svým manželem. Jenže časem zjistila, že se i teď někdo snaží ovlivnit její život.
Vdala jsem se, protože jsem věřila, že je to moje šance na nový život. Moje máma za mě vždycky všechno rozhodovala, řídila každý můj krok. Toužila jsem se konečně od ní odpoutat, začít znovu a být šťastná.
Nastěhovala jsem se k němu
Moje nadšení ze společného bydlení s Markem rychle vyprchalo. Byt působil útulně, ale něco mi na něm nesedělo. V koupelně byla kosmetika, kterou by si chlap určitě sám nevybral. V obýváku měl porcelánové sošky, v ložnici těžké růžové závěsy – staré, dusivé. Rozhodně to nebyl jeho styl. A ani můj ne. Říkala jsem si, že to asi zůstalo po babičce, protože ten byt zdědil po ní.
„Na těch závěsech trvala máma,“ řekl Marek. „Ale jsou v pohodě, ne?“
„Máma?“ zašeptala jsem nevěřícně. Ale to nejhorší mě teprve čekalo – Marek nikdy nic neuvařil, špinavé ponožky házel do kouta. Protože takhle to dělal, když bydlel s rodiči.
Denně jsem poslouchala: „Doma to vždycky dělala máma... Máma to vařila takhle... Máma vždycky říkala, že žena by měla...“
Přesně tak – žena by měla... Nechtěla jsem se stát kopií ženy, která naše manželství řídila na dálku z vedlejšího sídliště. Měla jsem pocit, že jsem jen vyměnila jednu klec za druhou. A ani netuším, kde je klíč od té nové...
Takový život jsem nechtěla
Jednou přišel Marek z práce, vešel do kuchyně a s naprostou samozřejmostí se zeptal: „Co jsi dneska uvařila?“
„A co kdybys dneska něco uvařil ty?“ odpověděla jsem s úsměvem.
Podíval se na mě nechápavě. „Já to neumím. U nás vždycky vařila máma,“ pronesl.
Zmlkla jsem. Chvíli jsem měla chuť něco říct – ohradit se – ale místo toho jsem jen sevřela rty a šla do kuchyně. Každý den jsem se na sebe zlobila víc a víc, že neumím říct „ne“. Vařila jsem, i když jsem po těžkém dni v práci neměla sílu. Uklízela jsem, přestože jsem si chtěla jen lehnout na gauč a na chvíli zavřít oči.
Když jsem opatrně navrhla, že bychom to mohli zkusit jinak, řekl: „Proč to komplikovat? Máma to vždycky dělala takhle. A fungovalo to.“
Tohle se u nás opakovalo každý den. Nepřipadala jsem si jako manželka. Spíš jako někdo, kdo má plnit očekávání. Jako bych hrála roli, kterou někdo napsal pro mě – a já nesměla upravit ani slovo. Nechtěla jsem dělat scény. Nejsem ten typ ženy, co tříská talíři nebo řve za zavřenými dveřmi koupelny. Chtěla jsem si jen popovídat.
Nechci být jako jeho máma
Sedla jsem si na gauč, počkala, až Marek odloží telefon, a tiše řekla: „Marku, mám pocit, že žiju cizí život. Ne svůj...“
Zamračil se. Seděl vedle mně, ale měla jsem pocit, že mezi námi vyrostla zeď. „Já nevím, co tím myslíš,“ řekl po chvíli.
Píchlo mě u srdce. Stejně jako tehdy, když jsem mámě řekla, že nechci studovat práva, ale mám v plánu jít na uměleckou školu. A ona mi řekla: „Já nevím, co tím myslíš.“
Vysvětlila jsem mu, že nechci žít podle cizí šablony. Chci, abychom si žili po svém. Marek se na mě dlouze díval a nakonec řekl: „Já myslel, že jsi spokojená. Vždyť se snažím.“
Ano, kdysi jsem řekla, že jsem spokojená. Jenže tehdy jsem ještě nevěděla, že Marek vůbec nechápe, že vztah se buduje společně – a nekopíruje podle vzoru z dětství. Když jsem se pokoušela říct, že u nás všechno vypadá jako u jeho mámy, jen pokrčil rameny. Neviděl v tom problém. Pro něj to bylo normální. Chtěl manželku jako jeho matka. Jenže já takovou ženou nikdy nebudu.
Nikdo mě nebral vážně
Toho dne jsem byla nervózní už od rána, jeho rodiče totiž měli přijít na oběd. Marek mě na to připravoval celý týden: „Máma má ráda vývar... Táta nejí houby... Udělej to tak, jak to dělala máma...“
Chtěla jsem říct: „Tohle je náš byt. Náš oběd.“ Ale neměla jsem na to sílu.
Když dorazili, tchyně se rozhlédla po bytě a s uspokojením pronesla: „Pěkně jsi se postarala o domácnost.“
„Přesně tak. Věděl jsem, že z ní bude dobrá manželka,“ dodal Marek s úsměvem.
Usmála jsem se, ale jen mechanicky. Dívala jsem se na jejich tváře a měla jsem pocit, že tam vůbec nejsem. Nikdo se mě neptal, co mám ráda, co chci, jak se cítím. Byla jsem jen kulisa.
Ozvala jsem se
Po obědě jsem se zamkla v koupelně a dlouho jsem se dívala do zrcadla. Připadala jsem si jako cizí člověk. Utekla jsem z jednoho vězení, abych spadla do druhého – ještě horšího. Dělala jsem, co se ode mě očekávalo. Usmívala jsem se, děkovala, vařila. Ale cítila jsem, že se ve mně hromadí něco těžkého – něco, co už dál neudržím.
Jednoho dne, když se mě Marek zase zeptal, jestli jsem mu vyžehlila košile, a pak utrousil něco ve smyslu: „U mámy bylo vždycky všechno včas,“ jsem to už nevydržela.
„Marku, já už takhle dál nemůžu. Nejsem tvoje máma. A nechci být taková!“ vykřikla jsem zoufale.
Podíval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. „Já tomu nerozumím. Myslel jsem, že jsi šťastná,“ řekl překvapeně.
„Nejsem,“ odpověděla jsem. „A ty ses mě na to nikdy nezeptal.“
Tvářil se dotčeně a odešel z místnosti. Poprvé po dlouhé době jsem pocítila úlevu. Konečně jsem to řekla nahlas. Konečně jsem přestala hrát roli...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
