
Karolína se vdávala z rozumu a časem zjistila, že to nebyl dobrý nápad. Jejich manželství bylo u konce, když strávila noc se sousedem, zatímco nevšímavý manžel se doma koukal na televizi.
S Dominikem jsme spolu už od studií – nejdřív jsme sdíleli byt s jiným párem, pak přišla hypotéka a následovala svatba z rozumu, protože „se to tak dělá“. A teď žijeme jako dobře namazaný stroj: žádné hádky, ale taky žádné emoce.
Můj život je jedna velká rutina
Můj život je předvídatelný. Dominik přijde domů v pět, zuje se, oblékne tepláky, udělá si chleba se sýrem a sedne si k televizi. Já si čtu nějaký magazín nebo koukám na Instagram. Milujeme se možná jednou za čtvrt roku. I když... už ani to ne. Naposledy jsme měli sex snad ještě loni.
Myslela jsem si, že je to prostě fáze, kterou je třeba přečkat. Až do chvíle, kdy jsem poprvé uviděla nového souseda. Do našeho domu se přistěhoval před pár týdny. Je to samotář s vousy a pohodovou náladou.
„Jste odtud?“ zeptal se mě jednoho dne s úsměvem, který byl na sousedské poměry až moc milý. Ale nevadilo mi to a seznámení s Jakubem u poštovních schránek mi zlepšilo náladu.
O pár dní později nám doma došel cukr. Bez něj kávu nedokážu vypít, tak jsem skočila k Jakubovi. Cukr měl, ale hned mě pozval na kávu k sobě. Vypili jsme ji na jeho balkoně. Od té chvíle jsem na něj nemohla přestat myslet. Dlouho jsem si neuměla přesně vysvětlit, čím mě tak přitahuje. Nebylo to jen fyzické. On mě prostě poslouchal, kladl otázky a díval se mi do očí...
Nový soused mě pozval na víno
Je to asi náhoda, ale začali jsme se potkávat častěji. A také jsme si začali povídat o všem. Dominik si ničeho nevšiml. Pořád se vracel ve stejný čas, usedal k televizi, objednával si stejnou pizzu jako vždycky.
Jednou mě Jakub večer pozval na sklenku vína. Dominikovi jsem řekla, že jdu na procházku. Nezeptal se, kam jdu a proč tak pozdě. U Jakuba mi bylo příjemně. Sedla jsem si na gauč, on nalil víno do dvou sklenek a zapálil svíčku. „Utíkáš z domu na procházky často?“ zeptal se, když si přisedl.
„Čím dál častěji,“ odpověděla jsem zamyšleně.
„To asi není dobrý. Ale jsem rád, že jsi skončila tady.“
Vypili jsme jednu sklenku. Pak druhou. Povídali jsme si o hudbě, o knížkách, o tom, jak těžké je žít, když se všechno stane rutinou. Vyprávěl mi o svém rozvodu. Dívala jsem se na něj a hlavou mi běželo, že je to celé šílené – mám přece manžela!
Ale když se Jakub ke mně naklonil a pohladil mě po tváři, necukla jsem. Když mě poprvé políbil, polibek jsem mu oplatila. Tu noc jsem u něj zůstala...
Manžel mě opustil
Druhý den jsem se Dominikovi nemohla podívat do očí. Vadilo mi na něm všechno, to, jak mlaská u snídaně, i to, že se nezeptal, kde jsem byla v noci. Snažila jsem se dělat všechno jako obvykle – uklízela jsem, pracovala, vařila – ale uvnitř jsem cítila zmatek.
„Podvedla jsem tě,“ řekla jsem tiše u večeře. „Nevím proč. Ale musíš to vědět.“
Neodpověděl. Vstal od stolu, šel do ložnice a začal si balit věci. Já zůstala sedět a zírala jsem do talíře. Když odcházel, ani se na mě nepodíval. Zabouchl za sebou dveře.
První dny po Dominikově odchodu byly zvláštní. Každá věc mi ho připomínala – hrnek ve dřezu, knížka na nočním stolku, jeho vůně ve skříni s oblečením. Připadala jsem si, jako bych sledovala film o někom, kým jsem kdysi byla.
Začala jsem rozebírat náš vztah. A pak mi došlo něco, co jsem si dřív nechtěla přiznat: já ho vlastně nikdy doopravdy nemilovala. Vztah s Dominikem byl bezpečný, to ano, ale nikdy jsem necítila, že jsem milovaná. Ani bych nemohla říct, že jsem chtěla milovat jeho. Bylo to hlavně o pohodlí, dva lidi, kteří si na sebe zvykli jako na starý svetr...
Rozchod mi prospěl
S Jakubem to nebyl jenom sex na jednu noc, ale ani jsme se nevrhli do společného života. Žádná velká vyznání, žádné kytky, žádné plány na dovolenou ve dvou. Šli jsme na to pomalu a opatrně.
Jsme jen dva lidé, kteří udělali něco, co mělo následky – a snaží se pochopit proč. Nechtěla jsem, aby mi Jakub nahradil Dominika. Chtěla jsem, aby byl sám sebou.
Začali jsme spolu mluvit o věcech, na které jsme si v předchozích vztazích netroufli. O pochybách. O strachu. O samotě, která přichází i tehdy, když vedle vás někdo spí. A o tom, že někdy je potřeba všechno rozbít, abyste mohli začít znovu.
Poprvé po letech jsem měla pocit, že můžu dýchat naplno. Ne proto, že mě někdo miluje. Ale proto, že jsem konečně přestala lhát sama sobě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].