Facebook
Instagram
Martě se povedlo zabouchnout si klíče. Chtíc nechtíc se tak musela dát do řeči se sousedem, který ji do té doby iritoval. Navíc jen v noční košilce.
Zabouchnout si o půlnoci klíče, to se může stát jen mně. Nikdo mi nechtěl otevřít, abych si mohla zavolat. Jen soused známý jako „prudič“ celého domu.
Nehody přitahuji jak na běžícím pásu
Jsem zvyklá na pohromy. Z letiště se vracím pro pas, každé druhé kafe převrhnu a nikdo mi nechce půjčit auto, protože ho téměř jistě někde „škrábnu“. Proč mě tedy nic nezastavilo, když jsem vyšla na chodbu jen v noční košili, sama nepochopím. Z chodby jsem slyšela zamňoukání, a tak jsem se šla zvědavě podívat. Když se mi zabouchly dveře, stála jsem v chladné chodbě s kotětem v ruce.
Po chvíli klení a proklínání sebe sama jsem si uvědomila svoje možnosti. Bosá a bez mobilu v době, kdy už všichni v domě spí. Mám to „štěstí“, že bydlím se starými sousedy a těch několik mladých jistě ještě není doma. Na ty bylo zase příliš brzy. Zkusila jsem tedy ťukání i zvonění, ale čekala jsem marně, nikdo neotvíral. Kotě se ke mně choulilo a do mě už se dala zima.
Nezbývalo mi, než sejít do přízemí k sousedovi, kterého z duše nenávidím. Je to starý pán, který neustále hlídá za kukátkem, aby mohl někoho prudit. Návštěv se vyptává, za kým jdou. Upozorňuje lidi, aby nedělali hluk, aby si řádně čistili boty o rohožku. Jednou na mě pokřikoval, že jsem za sebou nezamkla dveře. Je to jen obyčejný nájemník, ale chová se, jako by byl minimálně domovníkem.
Ze souseda jsem měla strach
Se skřípěním zubů jsem zaklepala na jeho dveře plné nápisů „Nerušit! Nepořvávat!“ Pak jsem sledovala jeho oko v kukátku, jak si mě až zbytečně dlouho prohlíželo. Snažila jsem se zakrýt průsvitnou košilku kotětem. Už jsem se chtěla kvůli tomu starému chlípníkovi otočit, když se pomalu otevřely dveře. Vyšel ven a pomalu kroutil hlavou.
„Nesete mi uprostřed noci špinavé kotě?“ zahřměl. Ujistila jsem ho, že takový nápad jsem opravdu neměla. Když jsem se přiznala k vlastní hlouposti, zasmál se a sdělil mi, že zámečníci si v noci účtují vyšší částky. Hůř mi být nemohlo. Podal mi župan a pozval mě dál. Ani jedno jsem nepřijala příliš ráda, ale nic jiného mi nezbývalo. V jeho kutlochu ale bylo teplo. Nevypadalo to tam děsivě, jak jsem si vždycky představovala.
Dostala jsem teplý čaj, telefon do ruky a kotě dostalo také něco na zub. Seděla jsem v obýváku, hledala nejbližšího zámečníka a prohlížela si děsivé ceníky. „Hrajete šachy? Bude chvilku trvat, než přijedou,“ ukázal na šachový stolek. Shodou okolností jsem šachy hrála, a tak jsem si po dohodě s jakýmsi zámečníkem dala se sousedem jednu partii.
Soused mi pomohl otevřít dveře, dnes jsme přátelé
Po hodině a půl zámečník nedorazil, soused vypadal unaveně a já ho nechtěla rušit. Musím ale přiznat, že se mi u něj sedělo celkem příjemně, navíc mě evidentně nechal vyhrávat. Na stěně trůnila socha ženy, zřejmě jeho manželky. Uvědomila jsem si, že jsem pána třeba špatně odhadla. Podíval se na hodinky, vzdychl a odešel do kuchyně.
Vrátil se s nářadím. „Zkusím to nějak otevřít, ale neměl bych,“ pravil odevzdaně. Nakonec jsem se dostala do bytu jen díky němu. Je to sice morous, ale chodím k němu na šachy pravidelně. On mi zas chodí krmit kočku, když musím na pár dní odjet. V takové přátelství bych jaktěživa nevěřila.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
