Marie (64): Snili jsme o idylickém důchodu na vesnici. Místo toho se před nenávistnými sousedy schováváme za vysokou zdí

S manželem jsme se pro stěhování rozhodli prakticky ze dne na den. Po čtyřiceti letech v hlučném centru Prahy, plném spěchu a smogu, jsme na prahu důchodu zatoužili po klidu. Prodali jsme byt, vzali celoživotní úspory a pořídili si starý cihlový domek v jedné malé vesničce ve středních Čechách. Těšili jsme se na zahradu, ticho a nový začátek.

Karolína (36): Měla jsem sousedku za kamarádku. Pak jsem zjistila, že poslouchala naše hádky a roznášela o nás drby

Chtěli jsme žít v klidu

Náš první večer v novém domově byl jako ze snu. Seděli jsme v poloprázdném obývacím pokoji, obklopeni hlubokým lesem a absolutním tichem. Můj muž Jiří mě tehdy vzal kolem ramen a sliboval, že tady konečně budeme žít bez sousedského hluku a v souladu s přírodou. Toužili jsme se stát součástí místní komunity, nakupovat od sousedů domácí vajíčka a přátelsky se dělit o úrodu z našeho sadu. Vůbec nás nenapadlo, jak moc se pleteme.

Romana (59): Sousedé si z mé skalky udělali skládku, tak jsem jim vyhlásila válku. Čekám, kdo to vzdá dřív

Místní nás hned odmítli

První tvrdý střet s realitou přišel v místním obchodě. Chtěla jsem si koupit čerstvý chléb a představit se, ale hovor přítomných žen při mém příchodu okamžitě utichl. Prodavačka mi odmítla prodat pečivo s tvrzením, že je rezervované pro místní, a s jízlivým tónem mě poslala autem do supermarketu v nejbližším městě.

Domů jsem se vrátila s prázdnou a se staženým hrdlem. Jiří mě sice uklidňoval, že lidé na vesnici jen potřebují čas, aby nás přijali, ale situace se s každým týdnem jen zhoršovala.

Patrik (50): Koupil jsem drahý dům, protože chci klid. Nehodlám poslouchat, jak se moji sousedi hádají

Sousedská zášť narůstala

Místo tolerance jsme čelili otevřené zášti. Náš nejbližší soused, starší pan Václav, odmítal jakékoli pokusy o smír, a dokonce nám začal přes plot házet hnijící zbytky z kompostu přímo do mých nových záhonů s růžemi.

Když jsem se proti tomu ohradila, cynicky se mi vysmál. „Jestli se vám to nelíbí, tak se vraťte do města, nikdo vás sem nezval,“ odsekl tehdy. Začali jsme se uzavírat do sebe, protože každý náš krok na ulici provázely jen nepřátelské pohledy zpoza záclon a šeptání za zády.

Helena (58): Sousedi nám vzali klid a radost z bydlení. Bránili jsme se, ale marně

Vadil jim i náš pes

Další záminku k útokům jim dal náš nalezenec, pejsek Bobík. Když jednou omylem vyběhl na náves, sousedka na nás začala hystericky křičet, ať si toho podvraťáka okamžitě odklidíme, a vyčetla nám, že se jen povyšujeme a užíváme si důchodu, zatímco oni musí tvrdě pracovat.

Tehdy mi to celé došlo. Nešlo o to, co děláme, ale o to, kým jsme. Byli jsme pro ně bohatí měšťáci, kteří si koupili dům, nemusí dřít od rána do noci v hospodářství a jejichž nezávislost je jednoduše provokovala.

Eva (62): Když si sousedi hráli na odborníky, zničili nám záhon i plot. Přitom jsme je varovali

Ohradili jsme se zdí

Abychom měli klid, rozhodli jsme se od vesnice úplně odříznout. Místo nízkého pletiva jsme nechali postavit vysoký, neprůhledný dřevěný plot a podél něj vysázeli husté túje, které náš pozemek zcela izolovaly od okolního světa.

Dnes máme v zahradě vysněné ticho, náš dům vzkvétá a Bobík si vesele běhá po trávníku, ale toto ticho doprovází tíživá samota. Za naší zelenou hradbou totiž žijí lidé, kteří nás nedokážou vystát, což mi přináší jen hluboký smutek.

Daniela (45): Sousedi mě obtěžovali kouřem z cigaret. Jednoho dne mi ruply nervy a pomstila se jim

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].