Bára (33): Vysnila jsem si život na vesnici. Teď jsem tu ale nešťastná

Ještě před rokem jsem bydlela s mužem v pronajatém bytě v Praze a záviděla všem, kdo bydlí v domku na vsi, mají zahradu, záhony, ovocné stromy a zvířata. Když předčasně zemřela má bezdětná teta, zdědily jsme s mamkou slušný finanční obnos a já si řekla: „Teď nebo nikdy.“ Manžel souhlasil. Je introvert, ajťák, pracuje z domova. „Mně je jedno, kde budu sedět u počítače, ale o slepice se starat nebudu,“ řekl mi a já začala vše zařizovat. Koupili jsme dům v Podkrkonoší, ve vesnici s padesáti obyvateli. Představovala jsem si slepice, domácí vejce, včely, vlastní med, kozu, záhony plné zeleniny. Ale všechno je jinak.

Anna (33): Můj bratr se chová hrozně povýšeně. Po deseti letech života v Anglii zapomněl, že pochází z malé vesnice

Nezapadli jsme mezi místní

Těšila jsem se, jak zapadneme, sousedi jsou také mladí, zdáli se mi sympatičtí. Realita je jiná. Pro sousedy jsme pořád „ti z Prahy“. Drží si nás od těla. Vím, že o nás kolují i různé klepy, jednoduše se tu necítím přijatá. Nejde o žádné velké naschvály, spíš sérii drobností

Nedávno jsem běžela po silnici a skupinka chlapů u kiosku na mě volala: „Nazdar, maratonkyně, běžíš zpátky domů, do Prahy? Nechceš k nám radši přijít zrýt záhony, když máš tolik času a energie?“. A podobných komentářů jsem si vyslechla mnoho. Občas mám dělají i drobné naschvály. Byli jsme třeba jediní, na koho nevyšlo místo u stolu na hasičském plese. Když se pořádalo sousedské předvánoční setkání místních žen, nebyla jsem zvaná. A stejné to bude i na Velikonoce… V zimě se odklízel všude sníh, jen poblíž našeho domu ne a podobně.

Dana (54): Moje dcera chodí s mužem, který je starší než já. Celá vesnice si o nich povídá, to nedopadne dobře

Vysněná soběstačnost se nekoná

Toužila jsem být částečně soběstačná, plánovala jsem slepičky, králíky, později ovce, kozu a včely. Ale rychle jsem zjistila, že na to nestačíme. Slepice nám už po týdnu něco zadávilo. Byl to příšerný pohled. Králíků jsem se bála, byli zlí. Na další zvířata mimo psa jsem raději zapomněla. Nestíhala bych je obstarat. Což bohužel platí i o naší zahradě. Daří se na ní nejvíce plevelu.

Navíc tu není jednoduché ani obyčejné fungování. Nemůžu najít dobrého praktického lékaře, zubař bere nové pacienty až za rok. Když jsem si postěžovala sousedce, která mi vytrvale vyká, mávla rukou: „To víte, tady nejste v Praze.“ Asi jsem vše totálně podcenila.

Hana (29): Nevím, proč jsem se vůbec vdávala, když manžel žije u rodičů. Kvůli tchánovu podrazu se nám směje celá vesnice

Asi to byl omyl

Ticho, příroda, vlastní dům bez hypotéky – myslela jsem si, že budu šťastná. Místo toho se cítím izolovaná. Kamarádky mám ve městě, spontánní kafe neexistuje. S manželem na procházce jsme byli snad jen třikrát, prostě není čas a nálada. Manžel je tu kupodivu docela spokojený, ven moc nechodí. „Mně se tu líbí, je tu klid,“ říká. Nedokážu přiznat, že uvažuji o návratu.

Převrátit život opět úplně naruby není jednoduché. Navíc jsem celé stěhování spískala já. A také se obávám, že bych za peníze, co bychom utržili za dům, byt v Praze nekoupila. Často stojím v zahradě, dívám se na hory a říkám si, že bych měla být za vše co mám vděčná – vždyť se mi ve třiceti splnil životní sen… Ale vděčnost se nedostavuje. Naopak jsem zoufalá a nešťastná, nedovedu si představit, že tu strávím celý život.

Petr (63): Vesnice mě naučila být odolnější v životě a nevěřit na pověry. Konečně se nechovám jako úplný blázen

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].