Anna (33): Můj bratr se chová hrozně povýšeně. Po deseti letech života v Anglii zapomněl, že pochází z malé vesnice

Náš dům stojí na kraji vesnice. Hned za plotem začínají pole a pěšina vede přímo do lesa, který voní borovicí a mechem. V létě tu zpívají ptáci, v zimě všechno přikryje sníh jako bílá peřina. Tady jsem se narodila, tady jsem udělala první krůčky a tady jsem pochopila, že ticho nikdy není prázdné – vyplňuje ho vzdálený zvuk traktoru, štěkot sousedova psa a hovory u kuchyňského stolu. Maminka vždycky říkala, že náš dům má duši, a já tomu věřím.

Jako děti jsme s Michalem běhali po loukách, z lesa jsme se vraceli s košíky plnými hub a kuchyní voněl čerstvě upečený chléb od paní Zuzany. Pamatuju si, jak jsme na ještě teplé krajíce mazali silnou vrstvu másla, které se hned rozpouštělo. Michal vždycky snědl aspoň dva, někdy i tři. Smáli jsme se, že mu roste bříško jako našemu kocourovi, co se vyhříval na slunci pod oknem.

Miroslav (48): Bratr se ke mně choval povýšeně, protože vyrábím nábytek v garáži. Když se mi začalo dařit, hned se mnou mluvil jinak

Bratr přijel na návštěvu

Michal už deset let žije v Anglii. Nejprve říkal, že je to jen na chvíli – vydělá si a podívá se do světa. Jenže ta „chvíle“ se natáhla na roky. Domů jezdil čím dál míň a i naše telefonáty byly kratší a odměřenější. Proto jsem teď na jeho návštěvu čekala s nadějí. Představovala jsem si, jak sedíme u čaje v kuchyni – já, Michal a máma – jak si vyprávíme, co je nového. V duchu jsem pořád viděla bratra, který se těší na maminčin tvarohový koláč s rozinkami pečený ve staré troubě. S mámou jsme se na jeho příjezd chystaly jako na svátek.

Den před příjezdem mi Michal zavolal. „Víš, že teď jím jen moderní evropskou kuchyni, ale... zkusím i vaše jídlo,“ pronesl tónem, který měl působit uklidňujícím dojmem. Zasmála jsem se, ale přesto mě to zabolelo. Evropskou kuchyni? A maminčin koláč je snad z Marsu?

Když jsem konečně zaslechla vrznutí branky, srdce mi poskočilo. Vyšla jsem na zápraží a Michal už stál u dveří. Usmál se, ale v jeho pohledu bylo cosi chladného, co jsem dřív neznala. Sotva vešel, rozhlédl se po chodbě a první, co řekl, byla poznámka o tom, že v Anglii mají předsíně širší a světlejší. A hned začal srovnávat další věci. Silnice, domy, obchody – všechno tady bylo podle něj horší, špinavější, méně pohodlné.

Adéla (37): Bratr mi vyčetl, že dávám jeho dětem levné dárky. Jenže on má tlupu a já jen jedno

Bratrovi u nás nechutná

Posadili jsme se ke stolu, na kterém se skvěl maminčin tvarohový koláč. Nabídla jsem bratrovi. Po prvním soustu se ušklíbl, jako by ochutnal něco zkaženého. „Chutná to nějak mdle,“ utrousil s takovým pohrdáním, že jsem oněměla. Šokovaně jsem na něj zírala. Vždyť dřív zvládl sníst půl plechu.

„V Anglii by tohle nikdo nejedl. Tam je kuchyně na jiné úrovni,“ dodal a odsunul talíř.

„Jiná úroveň? To je domácí koláč, Michale. Tvůj oblíbený. Máma ho pekla speciálně pro tebe,“ řekla jsem a cítila, jak ve mně roste vztek.

„No... možná kdysi, ale teď je to na mě moc... venkovské,“ pokrčil rameny.

Měla jsem stažené hrdlo. To, co nás kdysi naplňovalo radostí, bylo pro něj důvodem k povýšenosti. Vzpomínky na dětství, na smích u stolu – najednou ztratily barvu. Máma mlčela, ale viděla jsem, jak se jí lehce třese ruka s vidličkou. Nastalo dusivé ticho a mně došlo, že bratr nechal svoje dobré způsoby někde v Anglii.

Dora (31): Kvůli dědictví po babičce jsme se bratrem ošklivě rozhádali. Přitom šlo o hrníčky a starou kredenc

Myslí si o sobě, že je něco víc

Ráno máma smažila vajíčka a já krájela čerstvý chléb. Michal vešel do kuchyně s telefonem v ruce a hned řekl: „Jak tu můžeš žít celý život? Je to takové... depresivní.“

Podívala jsem se na něj nevěřícně. „Co to povídáš? Tady ses narodil, tady jsi poprvé ochutnal chleba s máslem, tady jsi byl šťastný,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

„To bylo dávno. Teď vím, že se dá žít líp,“ zamumlal a nalil si kávu. V jeho hlase nebyla ani stopa po stesku, jen chladná lhostejnost. Pohled na rodný dům, na pole za oknem, na les – všechno, co pro mě mělo smysl, se pro něj stalo symbolem zaostalosti. Snídani jsme snědli mlčky a já si čím dál víc uvědomovala, že bratr vidí naši vesnici jako místo, odkud je třeba utéct a už se nikdy nevrátit.

Hanka (24): Byla jsem hloupá a půjčila bratrovi peníze. Když jsem zjistila, na co je použil, udělalo se mi zle

Bratr se změnil

Poslední den jsem se Michalovi vyhýbala už od rána. Pracovala jsem ve skleníku, zalévala rajčata, pak jsem pomáhala mámě v kuchyni. U oběda jsem se dívala do talíře a mlčela jsem. Cítila jsem, že každé slovo by mohlo skončit hádkou.

Když si sbalil tašku a vyšel ven, zůstala jsem v domě. Za chvíli mi zazvonil telefon. „Myslel jsem, že mě přijdeš vyprovodit,“ ozval se.

„A proč? Stejně ti bude chybět jen tvoje evropské menu,“ odpověděla jsem chladně.

„Nepřeháněj, tohle je pořád můj domov,“ zkusil to zachránit.

„Ne, Michale. Tohle byl tvůj domov, ale tys ho opustil,“ řekla jsem a zavěsila. Seděla jsem u stolu a dívala se na poslední kousek koláče, kterého se Michal ani nedotkl. Máma uklízela pomalu, jako by každý její pohyb byl těžší než obvykle.

Hlavou se mi honily vzpomínky – Michal s rozcuchanými vlasy, jak sedí na zápraží a hltá tlustý krajíc chleba. Tehdy jsem cítila, že patříme do jednoho světa. Teď jsem měla pocit, že se ten svět rozsypal na tisíc kousků. Snažila jsem se pochopit, kdy se to změnilo. Možná tehdy, když začal mluvit o odjezdu, nebo už během prvních měsíců v Anglii, kdy volal čím dál míň. Tam dostal chuť na jiný život a ten náš – s poli a lesem – se pro něj stal něčím, co je třeba odložit.

Bylo mi líto nejen společných vzpomínek, ale i toho, že on sám je už zřejmě nechce. Došlo mi, že vzdálenost mezi námi nemá nic společného s kilometry, ale s tím, jak odlišně dnes vidíme svět...

Další příběhy ze života →

David (36): Můj bratr jezdil v drahém autě, zatímco já jsem někdy neměl co jíst. Pak zaúřadovala karma

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].