Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeIveta žila deset let v Německu. V průběhu této doby ztratila kontakt se svou maminkou. Když se jednoho dne vrátila, šokovalo ji, jak se máma změnila. Nepečuje o sebe, stará se jen o kočky a z jejího domu je ruina.
Můj život v Německu byl stabilní, spořádaný a sterilně prázdný. Měla jsem dobrou práci, hezký a uklizený byt. Cítila jsem ale, že něco není v pořádku. Šlo o mou mámu. S ní to nikdy nebylo jednoduché. Od té doby, co jsem odjela, mě ani jednou nenavštívila. Vždycky říkala, že se bojí jezdit tak daleko vlakem a o letadle nechtěla ani slyšet. A když jsem se nabídla, že přijedu já, zamluvila to.
Měla jsem ale pocit, že se spíš bála mého nového života a jazyka, kterému nerozuměla. Možná také nepoznávala mé nové já. Původně jsem odjela mýt nádobí, ale časem jsem si našla lepší práci v kanceláři a dnes žiju s německým partnerem. Přesto jsem jí stále psala a posílala pohledy.
Návrat za mámou
Seděla jsem v taxíku a koukala z okna. Krajina mi byla povědomá, ale zároveň cizí. Vjeli jsme do mé rodné vesnice. Výtluky v silnici, nakřivo postavené ploty, nakloněné stromy působily unaveným dojmem. Nic se nezměnilo. Pak jsem uviděla náš starý dům a srdce mi začalo divoce bušit.
Branka visela na posledním pantu, na dvoře ležel převrácený vozík, ze kterého se sypaly prázdné konzervy od krmiva pro kočky. Fasáda domu – kdysi bílá – byla popraskaná, zašedlá, místy porostlá mechem a břečťanem. Okna byla špinavá, záclony shrnuté na stranu. Bylo tam ticho. Jen pár koček proběhlo přes zahradu.
Otevřela jsem dveře a zůstala stát. Do nosu mi vrazil zápach, hutný, těžký, jako by se něco zkazilo. V předsíni se válely boty, krabice, staré oblečení. Každý krok pro mě byl jako vstup do minulosti, kterou jsem chtěla nechat za sebou.
Zastavila jsem se v kuchyni. Starý dřevěný stůl, u kterého jsem se kdysi učila a jedla, byl teď pokrytý prázdnými miskami, konzervami a obaly od sladkostí. Podlaha byla posetá stelivem, které kočky roztahaly do všech koutů. V rohu seděla jedna mourovatá kočka a lhostejně se na mě dívala. Dřez byl plný talířů se zaschlými zbytky jídla.
Opatrně jsem šla dál. Kočky a jejich stopy byly všude. Jedna spala v květináči, jiná vyskočila na lednici a nehnutě mě pozorovala. Jako by mě hlídala. Postupovala jsem pomalu, abych do ničeho nešlápla.
Máma úplně sešla
A pak jsem ji uviděla. Stála v chodbě, opírala se o zeď. Na sobě měla špinavé, vybledlé pyžamo. V náručí držela kočku a hladila ji. Vlasy měla mastné, prošedivělé, zacuchané. Podívala se na mě lhostejně.
„Mami... co se s tebou stalo? Tady se přece nedá žít...“
Tiskla kočku k hrudi, jako by se bála, že ji ukradnu. „To jsou moje děti. Ty jsi přece odešla...“ řekla hlasem, který jsem nepoznávala.
„Přijela jsem ti pomoct. Pojď se mnou. V Německu budeš mít vlastní pokoj, péči... mě.“
„Já je tady nenechám. Radši chcípnu, než abych šla s tebou do ciziny.“
Dívala jsem se na ni a nepoznávala ženu, která mě vychovala. Viděla jsem někoho cizího, uzavřeného ve zchátralém světě, kde kočky nahradily lidi. A sebe – holčičku, která kdysi měla mámu a teď stojí před ní a neví, co dělat. Chtěla jsem se otočit a odejít. Přesto jsem zůstala...
Dům je v hrozném stavu
Probudilo mě mňoukání. Vstala jsem z rozkládacího gauče v pokoji, kde jsem spávala jako dítě. Teď to bylo skladiště. Skříňka bez dvířek, v rohu plastové boxy, na které jsem se bála sáhnout. Deka, kterou jsem se v noci přikryla, byla plná prachu a páchla něčím kyselým.
Máma už byla vzhůru. Sypala granule do misek. Hladila kočky, oslovovala je různými jmény. Na mě se ani nepodívala. Chtěla jsem si uvařit čaj, ale nebylo v čem. V kuchyni nebyly žádné hrnce ani rychlovarná konvice. Chvíli jsme s mámou tiše seděly u stolu jako dvě cizí ženy. Vyšla jsem ven. Potřebovala jsem se nadechnout.
Na lavičce před vedlejším domem seděla paní Marie – sousedka, kterou jsem si pamatovala z dětství. Vždycky byla milá, trochu drbna, ale není to zlá žena. Podívala se na mě. „Je dobře, že se o ni konečně někdo začal zajímat...“ pronesla.
Cítila jsem se trapně
Sedla jsem si vedle ní. Paní Marie začala vyprávět, že máma už roky nevychází z domu. Nejprve měla pár koček, pak už je nešlo spočítat. Sousedé volali na obec, na sociálku, ale nic se nestalo. Pokrčila rameny. „Pořád říkala, že ji všichni opustili. Jako by se její svět smrskl jen na kočky.“
Nic jsem neříkala. To já jsem se nevrátila. Bylo snazší zařídit si život jinde. Poděkovala jsem sousedce a šla dovnitř. „Proč jsi nikdy nechtěla přijet za mnou?“ zeptala jsem se mámy.
„Nemám ráda letadla,“ odpověděla bez emocí.
„To není odpověď. Ani já nechtěla odjíždět. Musela jsem...“
„Nechala jsi mě tady... A teď se zlobíš, že jsem si musela poradit sama?“
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Ten rozhovor nic nezměnil. Nepřinesl úlevu. Naopak – jen víc bolesti a vzteku. Byla obětí. Ale to já taky.
Chtěla jsem jí pomoct
Vyšla jsem z domu, dusil mě ten pach, myšlenky i bezmoc. Sedla jsem si na lavičku u stodoly. Pozorovala jsem, jak jedna kočka prolézá dírou ve dveřích. Svět mojí mámy je uzavřený, neprodyšný. A já jsem jen divák, co se vrátil příliš pozdě. Odpoledne jsem se odhodlala znovu si s ní promluvit. Sedla jsem si ke stolu a ukázala jí na mobilu fotky mého bytu. Chtěla jsem, aby viděla, že i v mém životě může být pro ni místo. „Mami, tohle by mohl být tvůj pokoj. Okno vede do zahrady. Koupelna je hned u chodby, žádné schody. Budeme tam žít spolu,“ vysvětlovala jsem.
Dívala se na ty fotky unavenýma očima. Zavrtěla hlavou a vzala do náruče jednu z koček. Už jsem věděla, co řekne. „Já nikam nejedu...“ pronesla.
„Nemůžeš žít takhle, mami. Tohle už není domov, to je ruina. Potřebuješ pomoc...“
„Tohle jsou moje děti. Nikdy mě neopustily. Ale ty jsi mě opustila už dávno.“
„Víš co?“ řekla jsem hlasitěji, než jsem chtěla. „Možná jsi vlastně nikdy nechtěla být máma...“
Vyšla jsem z domu. Začalo pršet. Déšť mi šlehal do obličeje jako výčitky. Seběhla jsem schody, přešla dvůr. Staré vědro – to, ve kterém jsme v létě chladily limonády – se převrhlo. Déšť smýval mé stopy. Sílil, ale já neměla sílu zrychlit. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Šla jsem bez cíle, jako bych ani nevěděla, kam mám jít a jestli se ještě chci někam vracet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
