Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeRenata celý život žila ve stínu své mámy. Jinak tomu nebylo ani při plánování svatby. Maminka si vzala na sebe plánování menu na hostinu a dopadlo to tak, že se hosté nestačili divit. Renata jen zděšeně sledovala, jak hostům nechutná a stěžují si.
Moje matka je přesvědčená, že svět by měl fungovat podle ní. Vždy jsem jí ustupovala, protože jsem se nechtěla hádat. A stejné to bylo, když jsem se měla vdávat. Měla jsem sen: malá svatba, květiny, klasické menu s vývarem a vepřovým řízkem. Představovala jsem si, že na svatbě budu mít rodinnou atmosféru. Ale pak přišlo plánování a na scéně se objevila moje maminka. Začalo to nevinně, řekla jen: „Pomohu ti, zlato, vždyť s tím mám zkušenosti.“
A pak to už jelo. Připravila seznam hostů, barvu ubrusů, sehnala DJe, který má „dobrý vkus“. Snažila jsem se něco namítat, ale pokaždé, když jsem řekla „ne“, proměnila se v oběť, která „jen chce pomoct“, a já jsem „pořád nevděčná“. Cítila jsem, že to špatně skončí, ale neměla jsem sílu být zase ta zlá, takže jsem jí dovolila zařídit to všechno. Byla to největší chyba mého života.
Trapas na svatbě
„Z čeho je ta polévka?“ zaslechla jsem hlas jedné z tet. „To je kimchi,“ odpověděla maminka hrdě. „A kde je vývar?“ zeptal se někdo jiný zklamaně. Seděla jsem vedle svého manžela a cítila, jak ve mně narůstá vztek. Lidé koukali na menu podezíravě a odtažitě. Mladší sestřenky si šeptaly a chichotaly se. Teta Barbora vytáhla z kabelky chlebíček, který – jak jsem se později dozvěděla – si propašovala, protože „člověk nikdy neví, co mu naservírují“.
„Tady není nic normálního?“ hřímal strýc Ladislav s výrazem člověka, který zažil nejednu hostinu a ví, co znamená pořádně nakrmit lidi. A pak to začalo. „Víš co? Objednám pizzu. Kdo se přidá?“ zakřičel strýc Roman. Snažila jsem se usmívat, ale měla jsem pocit, že se dusím. Maminka se mezitím bavila s lidmi z kurzů jógy, které narvala na seznam hostů, i když jsem je nikdy předtím neviděla.
V pozadí hrála hudba – nesnesitelný jazz, který vybrala maminka, protože si myslela, že to bude skvělé. Hosté seděli tiše, tvářili se rozpačitě a rozhlíželi se po sále. Číšníci jim nosili talíře s pokrmy, které by vypadaly pěkně na Instagramu, ale nikdo se do nich moc nehrnul. Viděla jsem, jak babička Jana odtlačila talíř s krevetou a ptala se lidí u jejího stolu, jestli někde neviděli řízek. Děti se nudily, protože místo džusu byly na stole džbány s kombuchou. Jeden kluk ji vyplivl s hlasitým „fuj“.
Hádka s mámou
Hned po svatbě jsme se s manželem vrátili do bytu. Chodila jsem po obýváku, rozepínala jsem si šaty a snažila se sundat náušnice, které mi maminka půjčila se slovy: „Budeš vypadat jako pravá dáma.“ Teď mě dráždily víc než podpatky, na kterých jsem strávila posledních osm hodin. Po chvíli přišla máma, byla rozzářená a v ruce držela telefon. „Zlatíčko, to byl ale elegantní večer. Všechno tak krásně vyšlo, viď?“ řekla, jako bychom byli na udílení filmových cen.
„Chtěla jsem klasické menu, vývar, knedlíky, řízek. A ty jsi objednala kimchi polévku a nějaké zvláštnosti, jako bychom slavili otevření galerie...“ pronesla jsem vztekle.
„Nepřeháněj. Vždyť to byla hostina na úrovni. Někteří lidé jsou prostě omezení, nerozumějí moderní kuchyni. Myslí si, že když na talíři nemají flák masa, tak už to není svatba.“
„To byla moje svatba a ty jsi z toho udělala show jen pro sebe a své kamarádky!“ řekla jsem vztekle. Přestala se usmívat, ale místo omluvy řekla jen: „Ty nikdy nic neoceníš. Já se celý život snažím, ale ty musíš být vždy v opozici.“
„Protože vždycky všechno děláš po svém. Od mých narozenin, přes maturitní ples až po moji svatbu. Vždycky musím ustoupit. Protože tak to má být, protože ty to víš líp. Už mě to nebaví...“
Byla jsem naštvaná
Týden po svatbě jsem jela za otcem. Bydlí na okraji města, v domku, který si po rozvodu s mámou sám zrekonstruoval. Vždycky tvrdil, že se mu lépe dýchá, když nemusí poslouchat její řeči. I když byl na mojí svatbě, vyprávěla jsem mu všechno, co se tam odehrálo. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.
„Tvoje matka vždycky musela mít všechno podle sebe,“ řekl, když jsem skončila. „I na smuteční hostině po mém pohřbu by nejspíš servírovala sushi a grilovanou chobotnici na párátkách.“
Zasmála jsem se. „To není vtipné,“ řekla jsem a otírala si oči. „Ale možná trochu je.“
„Celý život se jí snažíš zavděčit,“ pronesl vážně. „A víš co? To se ti nikdy nepovede. Ona je prostě taková.“
„Bojím se, že když jí budu odporovat, ztratím ji,“ řekla jsem tiše.
„Možná ji ztratíš, možná také ne. Ale ty konečně začneš žít po svém...“ dodal a pohladil mě po ruce.
Seděli jsme spolu ještě dlouho. Cestou domů jsem se cítila lehčeji. Jako by mi z ramen spadla obrovská zátěž. Konečně jsem pochopila, že nemusím být tou verzí dcery, kterou si maminka vymyslela. Nejsem její trofej, vizitka, projekt k vylepšení. Jsem sama sebou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
