Facebook
Instagram
Nevěsta má právo mít svatbu, jakou si vysnila. Jenže co dělat v případě, že se ostatním její plány moc nelíbí? Paní Anna šla na svatbu své neteře s nevolí. Nechápala, proč tam nesmí být ani kapka alkoholu.
Ona se snad zbláznila! Znechuceně jsem koukala na pozvánku na svatbu mé neteře. Nemohla jsem uvěřit, že tam nebude ani kapka alkoholu. Nechápu, kde se berou takové zvláštní zvyky. Dříve na svatbách pili všichni a nikomu to nevadilo.
Nevydržela jsem to a zavolala své sestře Elišce (62). „Hanka s Matějem to myslí vážně s tím alkoholem na svatbě? Víš, zeptala bych se jí, ale je to trochu trapné...“ nadhodila jsem.
„Ale prosím tě,“ vzdychla těžce Eliška. „Trvají na tom a nechtějí to změnit. Tvrdí, že jsou abstinenti a alkohol prostě nebude.“
„Oni nemusí pít, ale na hosty nemysleli?“
„Přesně to jsem říkala, ale nic jim nedošlo,“ Eliška byla evidentně rozhořčená. „Je to ostuda...“ dodala a já souhlasila.
Na svatbě byla nuda
Byla jsem na mnoha svatbách, ale nikdy jsem nezažila, že by se nepodávalo pivo nebo nějaký jiný alkoholický nápoj. Pokud někdo nechtěl pít, dal si džus nebo čaj. A bylo to v pořádku.
Nevidím nic špatného na tom, když si člověk občas dá skleničku něčeho tvrdšího. Nemyslím tím, že se má hned opít do němoty, o to nejde. Ale svatba je svatba a některé tradice by se měly dodržovat. Škoda, že Hanka (31) a Matěj (30) jsou tak zahledění do sebe, že vůbec nemysleli na ostatní. Koneckonců, svatba není jen pro ně.
S manželem jsme se na Hančině svatbě cítili divně, když jsme seděli nasucho. „Nejraději bych šla domů,“ zašeptala jsem a on chápavě přikývl.
Ale nebylo vhodné odejít ze svatby, která teprve začala. Obřad v kostele byl ještě v pořádku, protože si myslím, že mladí by měli složit manželský slib před Bohem, ne před úředníkem. Dobrý dojem byl pryč, když pak nebylo co pít. Viděla jsem, že řada hostů to nesla nelibě. Když se naskytla příležitost, prohodila jsem na toto téma pár slov se svou sestrou.
„Cítíme se strašně divně, když zapíjíme okurky limonádou...“ řekla jsem.
„Chápu to, ale prosím tě, vydržte to do konce. Málem jsme žádnou svatbu neměli,“ povzdechla si Eliška.
„Jak to myslíš?“ zajímala jsem se. „Chtěli svatbu zrušit?“
„Nejde o to,“ vysvětlovala sestra. „Kvůli tomu alkoholu jsme se pohádali, ale jak vidíš, prosadili si svou vizi.“
„Nemáte někde schované nějaké lahve?“ zjišťovala jsem. „Mohly bychom si tajně připít, jen tak pro povzbuzení...“
„Věř mi, není tady nic,“ dodala smutně.
Nevěsta se naštvala
Chvilku jsme jen tak stály a a tvářily se rozpačitě. "Řeknu ti, mladí vypadají krásně a obřad v kostele byl hezký. Ale tahle svatba je jedno velké nedorozumění. Bohužel nešlo nepřijít...“ přerušila jsem ticho.
„Možná jsi nemusela chodit...“ ozval se najednou hlas, který jsem dobře znala. Ve dveřích stála nevěsta.
Netuším, jak se stalo, že jsme si jí nevšimly. Slyšela celý náš rozhovor a evidentně se jí to nelíbilo. No, pravda někdy bolí...
„Mám právo vyjádřit svůj názor,“ řekla jsem pevně.
„A my máme právo mít takovou svatbu, jakou chceme. Nikdo nemusel přijít...“
Co si pamatuji, vždycky byla milá a slušně vychovaná dívka, ale teď byla strašně drzá. Mladí lidé dnes nemají špetku respektu ke starším.
„Svatba bez alkoholu není svatba a tečka,“ nedala jsem se.
„Čekala jsem od tebe otevřenější přístup, takže pokud ti to vadí, můžeš jít.“
Nelíbil se mi tón, kterým se mnou Hanka mluvila. Samozřejmě jsem jí to řekla. Také jsem dodala, že je nezdvořilá, na což jen ledabyle pokrčila rameny. V takové situaci jsem si nedokázala představit, že bych na té nesmyslné svatbě zůstala déle. Můj manžel byl také rád, že můžeme odejít. Domů jsme se vrátili velmi znechucení.
Čekala jsem na omluvu od své neteře
Očekávala jsem, že si Hanka uvědomí svou chybu a omluví se mi. Od svatby uplynul týden, pak další dva, ale nic se nestalo.
„Měla bys své dceři něco říct,“ zavolala jsem Elišce.
„Co mám dělat? Mrzí mě, že se tak chovala, ale nemůžu ji k ničemu nutit,“ řekla trpce.
„Myslím, že s ní musíš promluvit.“
„Proč jí nezavoláš sama?“
„Nemusíš se hned urážet.“
„Anno, promiň, ale myslím, že sis mohla některé věci odpustit. Hance to bylo strašně líto.“
„Jaké věci?“ už jsem byla rozčílená. „To nemůžu mít svůj názor?“
Ani mě nenapadlo pokračovat v rozhovoru s Eliškou a zavěsila jsem. Rozčilená jsem všechno řekla manželovi. Ten jen seděl a vzdychal.
„Co to máš s tím vzdycháním?“ nevydržela jsem to a zeptala se.
„Přeháníš,“ pronesl jenom jedno slovo a vyrazil mi dech. Čekala jsem od manžela podporu, takže jeho reakce pro mě byla obrovským překvapením. „A tvoje sestra má pravdu...“ dodal.
Připomněla jsem mu, že sám chtěl ze svatby odejít. Na to řekl, že to jen tak vypadalo, protože jsem pořád mluvila a on se nedostal ke slovu.
„Ty by ses měla omluvit Hance, ne naopak,“ prohlásil, pak vstal z gauče a šel do kuchyně.
Kypěla jsem vzteky. Zavřela jsem se v ložnici a zavolala své nejlepší kamarádce. A víte, co mi řekla? Také si myslela, že jsem udělala chybu. Když jsem se uklidnila, začala jsem o tom přemýšlet. Možná jsem to opravdu trochu přehnala, ale je to důvod, abych se omluvila neteři?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
