Kateřina (29): Chtěla jsem malou a klidnou svatbu. Máma se urazila, přála si hostinu na zámku se všemi příbuznými

Nikdy jsem netoužila po svatbě se stovkou hostů, ohňostroji, tetou Ivanou, která se mě bude vyptávat, kdy otěhotním, nebo strýcem Romanem, který se po druhém přípitku sotva drží na nohou. Chtěla jsem jiný obřad, skromný, intimní, opravdový. Pro mě a pro Romana. Ne pro ostatní.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (27): Máma mi nemohla dát na svatbu ani korunu. Ukázalo se, že všechny peníze nacpala do sestry, která je líná jako veš

Máma má svůj názor na svatbu

Jenže podle mojí mámy se svatba musí dělat „tak, jak se má“. A to znamená zlaté pozvánky, bílou limuzínu, živou kapelu a hostinu na zámku. Máma nezná kompromisy. Celý můj život režíruje jako velké divadelní představení, v němž hraje hlavní roli. A já – i když jsem dávno dospělá – mám stále být její hodná, poslušná holčička. Přestože takovou už dávno nejsem.

Když jsem byla malá, vybírala mi oblečení – vždy elegantní a holčičí. Kecky nepřipadaly v úvahu. „Co by tomu řekli lidi?“ kroutila hlavou. Když jsem se na střední začala kamarádit s trochu výstřední spolužačkou, zakázala mi to, prý skončím jako ona. A teď chtěla rozhodovat i o mé svatbě. Myslím, že mě měla ráda, ale jen když jsem dělala všechno podle ní. Jinak následovalo ticho, výčitky nebo uražený pohled.

Jenže tentokrát jsem se rozhodla, že hlavní slovo budu mít já. O svatbě jsem jí řekla u nedělního oběda. „Plánujeme s Romanem svatbu,“ začala jsem klidně. „Ale jen malý obřad a oběd pro pár lidí. Chceme to mít komorní.“

„Jak to myslíš? To nechceš pozvat příbuzné? Co mi to tu vykládáš?“ zhrozila se.

Její reakce mě nepřekvapila, ale stejně se mi sevřel žaludek. „Mami, to je moje svatba. Nechci velkou hostinu...“

„Stydím se za tebe. Co tomu řeknou lidi?“ vykřikla. V očích jí blýsklo tak, jak jsem si to pamatovala z dětství.

„To je mi jedno,“ řekla jsem a sáhla po sklenici vody, jen abych se něčeho chytila. Už jsem tušila, co bude následovat. Máma vstala a beze slova odešla z kuchyně. Oběd zůstal na stole nedojedený.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (31): Zlobím se, že mi rodiče zkazili svatební den. Řvali po sobě, zničili dort a pak se porvali

Máma se mnou přestala mluvit

Od toho oběda mi nebrala telefon. Na zprávy odpovídala jedním slovem, někdy vůbec. Když mi to po pár dnech konečně zvedla, řekla jen: „Nevím, jestli přijdu. Možná tam ani nechci být.“

To ticho mezi námi mě ničilo. I když jsem věděla, co můžu čekat, jela jsem za ní bez ohlášení. Zvonila jsem a klepala na dveře, ale dlouho neotvírala. Když se nakonec dveře pootevřely, stála tam ve svetru, nenalíčená, s chladným výrazem ve tváři. „Proč jsi přišla? Abys mi zase řekla, že nepozveš zbytek rodiny?“ vyštěkla.

„Přišla jsem, protože jsi moje máma. A chci, abys byla na mojí svatbě,“ řekla jsem tiše a snažila se nerozbrečet.

„Měla jsi mě poslechnout...“

Vešla jsem dovnitř. Sedla jsem si do křesla v obýváku – do toho, kde jsem jako malá poslouchala její přednášky o tom, co se sluší a nesluší. „Nechci se s tebou hádat, mami. Jen chci, aby ten den patřil mně a Romanovi,“ řekla jsem a podívala se na ni.

Neodpověděla. Začala přerovnávat časopisy, jako by jí najednou vadil nepořádek. Po chvíli jsem vstala a odešla. Věděla jsem, že už bude jen mlčet. Došlo mi, že možná mě nikdy neuměla milovat bez podmínek. Všechno, co dávala, mělo svou cenu – poslušnost, vděčnost, žádný odpor. Jenže já už nebyla dítě. Nechtěla jsem lásku, která mě drží na provázku.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (29): Budu se vdávat za muže, který mě šikanoval. Máma kvůli tomu na svatbu nechce

Máma nepřišla na mou svatbu

Noc před svatbou jsem se pořád budila s pocitem, že něco chybí. V osm ráno jsem už seděla na gauči. Venku svítilo slunce, přesně jak jsem si vysnila. Roman spal v pokoji pro hosty, domluvili jsme se, že dopoledne strávím bez něj. Přišly moje kamarádky Jana a Veronika, pomohly mi s přípravami. Hodně jsme se nasmály, ale také jsme si trochu pobrečely dojetím.

Pořád jsem sledovala telefon. Doufala jsem, že máma zavolá, že možná řekne, že mi nedokáže odpustit, ale stejně přijde. Možná jen tiše postojí vzadu. Ale bude tam. Když začal obřad, měla jsem telefon v kabelce na tichém režimu. Pokaždé, když se otevřely dveře, zvedla jsem hlavu.

Když jsme si s Romanem řekli „ano“, usmála jsem se. Můj úsměv byl upřímný, ale ne úplný. Jako když se někdo na fotce snaží zakrýt, že mu něco chybí. Až večer, když jsme seděli u stolu a hosté se bavili, sáhla jsem po telefonu. Od mámy jsem měla jedinou zprávu: „Vybrala sis svou cestu, tak už se mnou nepočítej.“

Srdce se mi rozbušilo, ale neodepsala jsem. Poprvé jsem necítila potřebu se ospravedlňovat. Odložila jsem telefon. Věděla jsem, že tahle věta něco změnila. Možná ne všechno, ale změnila toho hodně.

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (26): Táta odmítá jít na mou svatbu, když tam bude máma

Máma neumí odpouštět

Necelý rok po svatbě se nám narodil syn. Vyfotila jsem ho v bílé zavinovačce a poslala mámě zprávu: „Tohle je tvůj vnuk. Jmenuje se Matěj.“ Zprávu si přečetla, ale neodpověděla.

Pozvala jsem ji na kafe, na procházku s Matějem nebo krátkou návštěvu. Ozvala se jen jednou: „Mám jiné starosti. Dítě změnilo tebe, mě ne.“

Tak jsem to přestala zkoušet. Už to nemělo smysl. Začala jsem přemýšlet, kolik let jsem strávila bojem o její pozornost a uznání. A přitom jsem měla rodinu, která mě milovala – bez podmínek, bez očekávání. Poprvé jsem si uvědomila, že to možná stačí.

Začala jsem chápat, že ne každý vztah se dá zachránit. Ne každá máma umí být takovou mámou, jakou dítě potřebuje. Není to moje chyba...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Zdena (34): Místo svatby přišel šok. Matka mi před ní svedla přítele

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].