Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Marie až ve stáří zjistila, že není dobré obětovat se pro druhé a nemyslet na sebe. Dnes žije sama, nemá děti ani rodinu, a cítí se velmi osaměle.
Za pár dní mi bude osmdesát. Narozeniny oslavím sama, protože u mě nikdo nezaklepe ani nezavolá a nepopřeje mi. Pokud budu mít dost sil, upeču si bábovku a uvařím si dobrý čaj – to bude moje oslava. Zvykla jsem si, je to tak už dlouho, ale přesto se ve mně pokaždé něco ozve. Možná je to lítost a touha?
Každé ráno vstávám v šest. Ne proto, že bych musela, ale jinak to neumím. Ke snídani si většinou dám krajíc chleba a k tomu malou kávu s mlékem a lžičkou cukru. Možná ten cukr není nejzdravější, ale v mém věku už se asi nemusím omezovat.
Většinu života jsem pracovala jako zdravotní sestra. Jako mladá jsem se starala o nemocnou maminku. Táta nás opustil, když mi bylo patnáct – žádný blízký vztah jsme neměli. Sotva jsem ho znala a ani nevím, co se s ním stalo. Po střední škole jsem šla studovat za zdravotní sestru. Vzhledem k tomu, jak to bylo doma, bylo pro mě přirozené pomáhat druhým. Připadalo mi to jako správná volba.
Vždycky jsem dávala přednost ostatním
Můj milovaný manžel Karel zemřel v sedmašedesáti. Dostal infarkt, když se díval na televizi. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, tak jsem se ponořila do práce. Mohla jsem jít do důchodu, ale nechtěla jsem. Co bych doma dělala sama? Čuměla na telku?
Karel byl léta nemocný, takže jsem o něj pečovala. Děti jsme bohužel nikdy neměli. Několikrát jsem byla těhotná, ale vždy to skončilo potratem. Zkoušeli jsme to znovu a znovu, navštěvovali jsme různé odborníky, ale výsledek byl vždycky stejný.
Kdybych se stala mámou, možná by dnes všechno bylo jinak. Možná bych měla vnoučata, se kterými bych trávila čas. Snažila jsem se utěšit tím, že moji pacienti byli jako moje děti – dokud jsem se mohla o někoho starat, měla jsem pocit, že jsem potřebná. Držela jsem za ruku umírající, měnila pleny dospělým a naslouchala lidem, které opustily vlastní rodiny. Protože ruku na srdce – když je někdo nemocný a nedejbože starý, ostatní ho často vnímají jako přítěž...
Práce zdravotní sestry byla mým posláním
Vděk byl vzácný, ale o to jsem stejně nikdy neusilovala. Pamatuju si, jak k nám přivezli mladíka po autonehodě. Naštěstí nebyl vážně zraněný, byl jen pohmožděný, opilý a agresivní. Trávila jsem s ním hodně času, snažila jsem se mu vysvětlit, že takhle si ničí život.
O rok později mě přišel navštívit – přinesl čokoládu a květiny. „Chtěl jsem vám poděkovat,“ řekl dojatě. „Zachránila jste mě, než jsem spadl na úplné dno.“
Řekl, že nehoda pro něj byla budíček. Začal chodit na terapii, přestal pít a změnil svůj život. Hřálo mě to u srdce. Měla jsem nejrůznější pacienty. Ať se ke mně chovali jakkoliv, vždycky jsem jim projevila péči a pochopení. Práce sestry pro mě nebyla jen zaměstnání – byla to moje životní mise. Ale i ta už skončila...
Nemám nikoho
Teprve po odchodu do důchodu jsem si uvědomila, jak moc člověku uškodí, když se nenaučí přijímat. Vždycky jsem dávala přednost ostatním, brala jsem to tak, že se to ode mě očekává. Jenže dnes tu není nikdo, kdo by mi podal sklenku vody. Některé kolegyně už zemřely, jiné jsou nemocné a ty zdravé se ozvou jen výjimečně – natož aby přišly na návštěvu. Když potřebovaly pomoc, byla jsem jim k dispozici. Teď se nemám na koho obrátit. Karlova rodina dělá, že neexistuju. Díky Bohu aspoň za to, že zdraví mi docela slouží.
Ale jednou jsem omdlela a zhroutila jsem se. Když jsem se probrala, zavolala jsem si sanitku. „Jak to, že jste v tomhle věku sama?“ zeptal se mě jeden ze záchranářů. „Neměla byste radši bydlet u syna nebo dcery?“
„Já nikoho nemám,“ odpověděla jsem tiše.
„To je smutné,“ řekl po chvilce.
Později se párkrát stavil, ptal se, jestli něco nepotřebuju, třeba nakoupit. Vždycky jsem odmítla, tak za mnou přestal chodit...
Není moudré jenom dávat
Ten zážitek mě donutil přemýšlet. Co když se mi to stane znovu – nebo co když doma zemřu? Všimne si někdo, že babička ze třetího patra už nevychází ven? Popravdě, své sousedy skoro neznám. Lidé se pořád stěhují. Moje generace už tu není. Někdo mě na schodech tu a tam pozdraví, ale nikdo se nezastaví na kus řeči. Všichni pořád někam spěchají, myslí jen na sebe. Mám pocit, že dřív lidé nebývali tak bezcitní.
„Pořiďte si psa,“ poradil mi kdysi někdo.
Jenže já si se psem nepopovídám. A nemám sílu chodit s ním ven dvakrát nebo třikrát denně. Jsou dny, kdy se mi nechce ani do obchodu, ani do kostela. Po Kájově smrti jsem chodila skoro denně na mši, ale teď už tu potřebu nemám.
Nepíšu to proto, aby mě někdo litoval. Chci jen ukázat mladším lidem, že není moudré úplně se obětovat pro druhé. Ano, je to krásné a ušlechtilé – ale myslet i na sebe není žádná ostuda. Je to o rovnováze. Mrzí mě, že jsem se to nenaučila dřív, protože teď jsem osamělá tak, že to snad ani nejde víc. Bez opory, bez vlídného slova od jiné lidské bytosti...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
