Tereza (26): Máma přežívala v hluboké samotě. Vzala jsem osud do vlastních rukou a domluvila jí rande s kolegou

Když táta zemřel, bylo mi dvacet. Mámě tehdy bylo dvaačtyřicet. Pamatuji si, jak jsem ji po pohřbu viděla sedět v obýváku, úplně ztuhlou a s prázdným pohledem upřeným do hrnku čaje, který už dávno vystydl. Tehdy jsem si říkala, že se z toho nikdy nedostane. A vlastně jsem se bála, že ani já ne.

Pavlína (22): S mámou jsme vždy měly kamarádský vztah. Teď se mnou ale soutěží o všechno

Nemohla jsem přijmout její samotu

Roky plynuly. Máma se naučila žít sama – možná spíš přežívat. Chodila do práce, starala se o zahradu, pekla bábovky, které nikdo nechtěl jíst, a tvrdila, že jí samota nevadí. Já jí to ale nevěřila. Jednoho dne jsem dostala nápad. Kolega z vedlejšího oddělení si stěžoval, že randění po padesátce je katastrofa. Byl rozvedený, měl dva dospělé syny, laskavý humor a klid v očích, jaký mají jen lidé, kteří si něco odžili. A já, naprosto bez rozmyslu, jsem vyhrkla: „Hele, co kdybych ti domluvila rande s mojí mámou?“

Martin se zarazil. Zasmál se, nejdřív si myslel, že si dělám legraci. Ale když zjistil, že to myslím vážně, řekl jen: „No... proč ne? Jestli nebude proti.“

Patricie (28): Máma se rozhodla, že už nebude neviditelná. Točí videa na internet a nakrucuje se jako nějaká puberťačka

Role dohazovačky má svá úskalí

Jenže to „jestli nebude proti“ byla právě ta největší otázka. Když jsem mámě tu myšlenku naznačila, dívala se na mě, jako bych se zbláznila. „Prosím tě, já a rande? V mém věku?“

„Mami, to není o věku,“ snažila jsem se ji přesvědčit. „Jen o tom, jestli chceš zůstat sama.“

„Já jsem spokojená,“ tvrdila. Ale jak to řekla, uhnula pohledem.

Nakonec souhlasila. Spíš proto, že mě nechtěla zklamat, než že by opravdu chtěla jít. Domluvila jsem jim večeři v malé italské restauraci, kterou jsem měla kousek od práce. Celé odpoledne jsem se třásla, jako by to rande bylo moje.

Ten večer jsem seděla doma na gauči a co pět minut kontrolovala telefon. Máma se neozývala. Když konečně po desáté večer přišla zpráva, byla krátká: „Bylo to milé. Díky.“ To bylo všechno. Žádné emoce, žádné detaily. V duchu jsem si nadávala, že jsem do toho vůbec šla.

Dorota (25): Máma byla po rozvodu na dně, a tak jsem jí dohodila svého kamaráda. Hned se jí vrátila chuť do života

Život začal získávat barvy

Jenže pak se něco změnilo. Máma se začala častěji usmívat. Víc jí záleželo, co má na sobě, a po letech si koupila novou rtěnku. Když jsem se jí zeptala, jak se má, odpověděla neurčitě, ale v očích měla jiskru, kterou jsem neviděla od tátovy smrti. Trvalo pár týdnů, než přiznala, že se s Martinem občas vídají. Žádný velký románek, jen „káva a procházka“. Ale já věděla, že to není jen o kávě. Když jsem ji jednou přistihla, jak si potichu brouká u věšení prádla, rozbrečela jsem se. Ne před ní, samozřejmě.

Měla jsem strach – že to nevyjde, že jí někdo ublíží, že táta by se zlobil. Ale čím víc jsem je vídala spolu, tím víc jsem chápala, že tohle není zrada. Je to pokračování. Jiná kapitola stejného příběhu.

Jednou mě Martin pozval na oběd, prý aby mi poděkoval. Seděli jsme v bistru, on nervózně míchal kávu a pak řekl: „Víš, tvoje máma mi zase připomněla, že život nekončí po padesátce. Už jsem se smířil s tím, že zůstanu sám. Ale s ní dává život opět smysl.“

Tehdy mi došlo, že jsem to celé nezařídila jen pro mámu. Dala jsem šanci i někomu jinému, kdo ji potřeboval stejně jako ona. Dnes je to skoro rok od jejich prvního rande. Když k nim přijedu na návštěvu, slyším smích. V kuchyni to voní po pečeném mase a v obýváku stojí dva hrnky vedle sebe. Tak obyčejný, ale pro mě tak silný obraz.

Jindřiška (36): Máma nikdy neuměla dát najevo, že mě má ráda. Těší mě, že zbožňuje mou dceru, ale také trošku žárlím

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].