Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jindřiška má svou mámu ráda, přesto ji mrzí, že se vždy chovala trochu chladně, má totiž problém s projevováním citů. Dnes má Jindřiška malou dceru a zjišťuje, že její máma se změnila. O vnučku se stará na jedničku a objímá jí, kdykoliv má příležitost. Jindřišku to těší, ale také trošku žárlí.
Nepamatuju si, že by moje máma byla nějak zvlášť laskavá nebo starostlivá. Jistě, vždycky jsem měla co jíst a co na sebe, brala mě na nákupy nebo na dovolenou. Ale vůbec ji nezajímalo, jestli jsem snědla, co uvařila, nebo co dělám po škole, než se vrátí z práce. Kamarádky mi záviděly svobodu. Upřímně, ani já jsem si moc nestěžovala. I když... občas jsem se cítila sama.
Nikdo mě moc nehlídal, ale taky mě nikdo neobjímal. Nejvíc mě ten chlad trápil v pubertě. Nemusela jsem se hádat, když jsem chtěla jít na večírek, což bylo fajn, ale zároveň jsem záviděla holkám, že se „musí“ hádat, protože to znamenalo, že se o ně někdo stará a zajímá. Někdy jsem měla pocit, že mojí mámě je jedno, jestli jsem v pořádku nebo ne...
Máma se snažila změnit
Jednou jsem udělala hloupost: utekla jsem z domova. Jen abych zjistila, jestli jí na mně vůbec záleží. Schovala jsem se u kamarádky, ale po dvou dnech jsem to nevydržela a zavolala mámě. Hned přijela, byla celá uplakaná. Myslím, že za ty dva dny zhubla aspoň tři kila.
Tu noc jsme si povídaly celé hodiny. Nekřičela. Řekly jsme si spoustu věcí. Já jí pověděla, že mi chybí její láska. Ona se mi svěřila, že s projevováním citů vždycky bojovala. Zřejmě proto, že sama nikdy moc lásky nedostala. Slíbila, že se to pokusí změnit.
A opravdu se snažila. Nejdřív to bylo trochu nemotorné, ale zároveň milé. Ten útěk mi vlastně pomohl, s mámou jsme se sblížily, byly jsme skoro jako kamarádky.
Stala jsem se mámou
Pak jsem odešla z domu. Nejdřív na vysokou, později za prací do zahraničí. Po letech jsem se vrátila s přítelem, Čechem, kterého jsem poznala v Holandsku, a brzy jsme se vzali. Měla jsem svůj život, a tak jsem s mámou nebyla moc často. Během těch let, co jsem byla pryč, stejně začala žít po svém. Měla partu přátel a pořád s nimi někam jezdila.
Před pěti lety jsem otěhotněla, musím říct, že dost nečekaně. Vůbec jsem s tím nepočítala. Můj mateřský pud totiž nikdy nebyl nijak silný. Nepotřebovala jsem dítě, abych se cítila jako kompletní žena. Ale když k tomu došlo, byla jsem šťastná.
A když Sandra přišla na svět, s manželem jsme se úplně zbláznili. Nic jiného už pro nás neexistovalo, důležitá byla jen ta naše malá nádherná holčička...
Máma umí projevit city
Překvapivě se do péče zapojila také moje máma. Bez problému zůstávala se Sandrou, když jsme šli třeba nakoupit nebo na návštěvu, ráda s ní chodila na procházky. Dokonce navrhla, že půjde do předčasného důchodu a stane se chůvou na plný úvazek. A zvládala to skvěle! Sandra babičku zbožňovala a nechtěla se s ní vůbec loučit. Někdy dokonce začala plakat, když jsem se vrátila z práce a babička se chystala domů. Bylo mi z toho smutno, ale zároveň mě těšilo, že je s někým, koho tolik miluje.
Když Sandra oslavila čtvrté narozeniny, rozhodli jsme se, že s nástupem do školky ještě počkáme. Vždyť se o ni babička tak hezky starala a báječně si spolu rozuměly.
Jednoho dne jsem šla domů dřív. Zamířila jsem do parku, protože jsem věděla, že tam moje holky často tráví odpoledne. Doufala jsem, že je potkám. A taky že jo. Zastavila jsem se za rozložitým šeříkem a pozorovala je. Sandra pobíhala a něco sbírala – asi kamínky nebo květiny. Každou chvilku přiběhla k babičce, skočila jí kolem krku, předala jí svůj „poklad“ a zase odběhla. A babička? Než ji pustila z náruče, vždycky ji celou zulíbala.
Stála jsem tam a dívala se. Nepamatuju si, že by mě máma někdy takhle líbala nebo objímala. Byla jsem šťastná, že Sandru tak moc miluje, ale zároveň jsem cítila smutek a žárlivost, protože mě takhle nikdy nemilovala. Přesto s ní o tom asi mluvit nebudu. Nic tím nezměním – a vlastně to není její vina. Možná i citům musí člověk postupně dorůst...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
