Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Adéla věděla, že její máma má problém se stárnutím. Nečekala však, jak se to vyhrotí, když se stane babičkou. Máma totiž odmítá přijmout fakt, že je babičkou. Dokonce kvůli tomu ztropila povyk ve školce.
Moje máma byla vždycky posedlá svým věkem. Urážela se, když se jí někdo zeptal, kolik jí je, panikařila kvůli každé nové vrásce a klidně položila telefon, když jí někdo chtěl popřát k narozeninám. Pravidelně chodila do kosmetických salonů, na obličej i tělo si nanášela vrstvy omlazujících krémů. Rozzářila se štěstím pokaždé, když někdo řekl, že vypadá spíš jako moje sestra než máma.
Dlouho jsem to snášela, přišlo mi to neškodné. Jenže od chvíle, kdy jsem sama máma, hádáme se kvůli tomu čím dál častěji. Důvodem je, že moje máma odmítá přijmout fakt, že je babička. A já se začínám bát, že se to nikdy nezmění...
Máma má potíže se stárnutím
S manželem jsme se snažili o miminko hodně dlouho, takže když jsem na testu spatřila dvě čárky, okamžitě jsem běžela za mámou. Myslela jsem, že mě obejme, bude jásat a gratulovat mi. Ale místo toho se zatvářila, jako by právě snědla kilo citronů. „Ty nemáš radost?“ zeptala jsem se zklamaně.
„Mám, jasně, že mám... Ale nemohli jste ještě chvíli počkat? Jsem přece ještě moc mladá na to, abych byla babička,“ odpověděla a běžela se podívat do zrcadla. Bylo mi smutno. Tchyně z té zprávy skoro brečela štěstím. Dojatě slibovala, že pomůže, jak jen bude moct. Moje máma místo toho zkoumala, jestli kvůli samotné informaci o tom, že bude babičkou, náhodou nezestárla.
„Klid, až se malá narodí, taky se do ní zamiluje. Uvidíš, všechno bude dobré,“ uklidňoval mě manžel. Hrozně jsem tomu chtěla věřit, ale něco mi říkalo, že to nebude tak jednoduché. Bohužel jsem měla pravdu. Když se narodila Zuzanka, máma přinesla hromadu oblečení, ještě větší hromadu hraček... a potom si objednala omlazující proceduru.
Občas Zuzanku pohlídala, ale jen doma, zatímco tchyně s kočárkem pyšně objížděla sídliště. Když Zuzka začala chodit, brávala ji na hřiště, chlubila se s ní, povídala si s ostatními babičkami. Moje máma o tom nechtěla ani slyšet.
„Proč nechceš jít s malou ven?“ ptala jsem se jí. „Stydíš se za ni, nebo co?“
„Ale prosím tě! Jen nechci, aby někdo věděl, že jsem už babička. To mi hned přidá deset let,“ řekla vážně.
Chtěla jsem jí říct, jak směšně to zní... ale jen jsem mávla rukou. Věděla jsem, že to nemá cenu.
Myslela jsem, že se změní
Tolerovala jsem její výstřelky a doufala jsem, že se jednou smíří s realitou. Jenže před pár týdny se stalo něco, co tu naději definitivně zničilo. Manžel odjel na tři dny na služební cestu a já musela zaskočit za nemocnou kolegyni. Bylo jasné, že Zuzanku nestihnu vyzvednout ze školky. Tchyně mi obvykle pomůže, ale tentokrát nemohla. Tak jsem se obrátila na mámu. Kroutila se, vymýšlela výmluvy, ale nakonec souhlasila.
Když jsem večer dorazila domů, Zuzka už spala a máma se dívala na nějaký seriál. „Tak co školka? Nepotřebovala jsi defibrilátor, když jsi musela přiznat, že jsi její babička?“ žertovala jsem.
„Samozřejmě, že ne. Proč bych měla?“ odpověděla dotčeně.
Byla jsem mile překvapená. Dokonce jsem doufala, že se máma konečně změnila.
Máma udělala hloupost
Druhý den jsem Zuzku vyzvedla sama. Hned jsem si všimla, že je nějaká smutná. Když jsme přišly domů, rozplakala se. Řekla mi, že se pohádala se svou nejlepší kamarádkou Natálkou. Ta jí prý před všemi dětmi řekla, že je lhářka.
„Proč? Řekla jsi jí něco, co nebyla pravda?“
„Já ne. To babička.“
„Jak to myslíš?“
„No... včera jsem Natálce řekla, že mě vyzvedne moje druhá babička. Ta, co ji ještě neviděla. A když pak přišla, Natálka k ní šla, že ji pozdraví. Jenže babička se strašně rozčílila. Začala křičet, že není žádná babička, a že jí tak nikdo nesmí říkat. Natálka se lekla a utekla za mámou. A dneska mi řekla, že jsem lhářka... Ale babička je přece moje babička, ne?“
„Samozřejmě, že je. A má tě moc ráda,“ řekla jsem a pevně ji objala. Co jiného jsem jí mohla říct? Jak pětiletému dítěti vysvětlit, že její babička má problém s tím, kolik jí je?
Pohádala jsem se s mámou
Ještě ten den jsem zavolala mámě. A ne, nebyla jsem milá. Byla jsem vzteklá. Doufala jsem, že se omluví. Jenže ona na mě začala křičet. Prý nerespektuju její pocity. Slovo „babička“ jí zní jako rozsudek smrti a ona má právo protestovat, když ji tak někdo osloví.
„Tak jí řekni, ať ti neříká babi, ale rovnou Káťo. To se budeš cítit jako puberťačka,“ pronesla jsem jízlivě.
Ale ona to vůbec nepochopila. „To není špatný nápad! Musím si o tom promluvit se Zuzankou!“ rozzářila se.
„To ani nezkoušej! Copak ses úplně zbláznila? Jsi její babička a tak tě taky bude oslovovat. Ať se ti to líbí, nebo ne!“ zakřičela jsem a položila telefon. Už jsem nemohla dál poslouchat ty nesmysly.
Od té doby se mnou skoro nemluví. Je dotčená. Zkusila jsem s ní promluvit ještě jednou, ale nemělo to smysl. Mám dokonce pocit, že se jí ta představa, že by jí Zuzka říkala Káťo, upřímně líbí. Bože... vzpamatuje se někdy? Která normální babička chce, aby jí vnučka říkala jménem?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
