Facebook
Instagram
Naše čtenářka Kamila vyrůstala se svým starším bratrem, s maminkou a tatínkem. Jak sama říká, na dětství nevzpomíná ráda a jakmile to bylo možné, osamostatnila se. S maminkou k sobě nikdy nenašly cestu, ale když se jednoho dne rozhodla, že si s ní promluví, nestačila se divit.
Když vzpomínám na své dětství, vybavuji si hlavně radostné chvíle se starším bráchou. Táta s mámou byli u nás spíše jen jako autorita a poslouchali jsme jen rozkazy a chovali se podle pravidel. Nepamatuji si, že bychom si někdy s mámou sedly a povídaly si. Že by si se mnou hrála a mohla bych se jí s čímkoliv svěřit.
Neměly jsme k sobě vztah
Když jsem byla v pubertě, dávala jsem jí najevo svůj názor, což končilo často hádkami. Jakmile to bylo možné, osamostatnila jsem se a odstěhovala. Našla jsem si přítele a brzy jsme měli svatbu. Na tu rodiče přišli, ale máma to nijak zvlášť neprožívala, a tak jsem náš kontakt omezila na minimum. Když se mi o pár let později narodila dcera, gratulovala mi, ale tím to haslo. Velmi mě její chování zklamalo a manžel říkal, abych k nim tedy nejezdila a netrápila se. A měl pravdu. Jenže já jsem nechtěla upírat dceři kontakt s babičkou, ale pokaždé to bylo takové nijaké, že už jsem to vzdala.
Když jsem otěhotněla podruhé, začala jsem číst různé psychologické knihy a rozhodla se, že musím mámě odpustit a vyříkat si to s ní, abychom měly konečně takový vztah, jaký má máma s dcerou mít. Přišla jsem k nim na návštěvu a nestačila jsem se divit.
Našla si za nás náhradu
Máma měla doma malé miminko. Běhala kolem něj, krmila ho a uspávala. Vůbec jsem nechápala, co to znamená a ona mi odvětila, že ho mají v pěstounské péči. Prý má konečně někoho, kdo ji potřebuje. Strašně mě to zklamalo. O moji dceru nejevila skoro žádný zájem a o cizí holčičku se starala, jako by byla její vlastní. Bylo šlechetné, že se snažila pomáhat malým dětem, ale bylo mi líto, že vlastní rodinu odmítá.
A takto to u nich chodilo. Po nějaké době museli vždycky miminko odevzdat buď biologickým rodičům, nebo novým adoptivním a poté měli zase nové. Nikdy jsem u nich neviděla starší dítě. Přišlo mi divné, že v jejím věku má vůbec chuť se starat o tak malá miminka, vstávání v noci a celodenní shon musel být náročný, ale ona tvrdila, že je šťastná. Já porodila druhou holčičku, ale máma na ni neměla čas, měla doma svoje miminko, které ji potřebovalo. Ani brácha už se s ní nevídal. Myslí si, že se dočista zbláznila.
S tátou si občas voláme a podle toho, co říká, už měli doma tolik miminek, že už si ani jména nepamatuje. Nevím, jestli za to všechno můžu já, ale doufám, že k sobě cestu ještě najdeme.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
