Marika (27): Pěstounům jsem velmi vděčná, že se mě ujali. Přesto potřebuji poznat své romské kořeny

Když řeknu, že mám ty nejlepší pěstouny na světě, vůbec nepřeháním. Vzali si mě, když mi bylo šest let, a nikdy jsem od nich necítila, že bych byla „cizí“. Společně se mnou vychovali ještě dva sourozence, kteří stejně jako já byli adoptovaní.

Přesto už od puberty cítím, že ve mně existuje ještě jedna část, kterou chci poznat. Cítím, že je to pro mě, pro mou vnitřní rovnováhu a klid, nesmírně důležité. Moje biologická maminka byla Romka a já jsem po ní zdědila některé rysy, ale zřejmě i temperament a možná i něco hlubšího. Neumím to úplně popsat. Jen vím, že mě to nyní táhne ke kořenům, nebo jak to nazvat.

Michal (23): Při pátrání po biologických rodičích jsem tvrdě narazil. Měl jsem se na to vykašlat

Začalo to na vysoké škole

Ne náhodou jsem si na fakultě vybrala jako téma bakalářské práce romskou kulturu. Původně to byla jen zvědavost, pak se z ní stala skoro posedlost. Měsíc jsem strávila s jednou romskou komunitou ve Francii, kde Romové mohou ještě za určitých podmínek kočovat. Mluvila jsem s lidmi, poslouchala příběhy a cítila – bude to znít asi divně – volání krve.

Pamatuji si, jak jsem doma po návratu nadšeně vyprávěla o všem, co jsem zažila. Táta se pousmál. „Hlavně se nám nezatoulej.“ Tehdy to byl vtip. Jenže já jsem si časem uvědomila, že přesně po něčem takovém toužím. Nemyslím tím, že bych se připojila ke komunitě, kterou jsem poznala, ale ráda bych alespoň rok strávila jako nomádka.

Danča (33): Manžel se brání adopci, prý nechce cizí dítě. Místo toho nám pořídil psa

Chci poznat jiný život

Před několika týdny jsem se rozhodla a doma oznámila, že na podzim odjíždím. Prostě musím. Chci na rok opustit svůj dosavadní život. Zatím to vypadá, že vyrazíme tři – já, kamarádka a kamarád, který má obytnou dodávku. Ráda bych navštívila různé romské komunity v Evropě a poznávala jejich způsob života.

„Mari, myslím, že to není dobrý nápad. Měla by sis najít dobrou práci, kluka...“ pronesla maminka se slzami v očích. „Mami, potřebuji najít nejdřív sebe,“ odpověděla jsem. Jenže ona si vše vyložila jinak. Má pocit, že se obracím zády ke všemu, co mi dali.

Michal (18): V den 18. narozenin jsem zjistil, že jsem adoptovaný. Teď nevím, kým jsem

Vím, že jim ubližuji

Moji pěstouni jsou věřící. Mají rádi řád, jistoty a domov. Já jsem byla vždy jiná, ale vrásky jsem jim, myslím, nepřidávala. Snažila jsem se být „hodná holka“, což v podstatě znamenalo potlačovat samu sebe.

Nedávno mi bratr řekl: „Víš, že máma má pocit, že o nás už nestojíš?“

Rozbrečela jsem se. To přece vůbec není pravda. Miluji je. Jsou to moji rodiče a vždycky budou. Neodcházím proto, že bych hledala lepší rodinu. Odjíždím proto, že potřebuji poznat i druhou polovinu svého životního příběhu, své kořeny. Je mi moc líto, že to naši nechápou.

Michal (40): Po čtyřiceti letech jsem náhodně narazil na svoje dvojče. Konečně cítím, že moje osobnost je úplná

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].