Zdena (56): Jsem pěstounkou holčičky, která má tmavší pleť. Šokujeme mě, kolik nenávisti je kolem nás

S Pavlem jsme vychovali tři syny, ale klidná domácnost bez dětí mě nikdy nelákala. Místo toho jsme se rozhodli otevřít srdce i domov pětileté Marice z dětského domova – drobné holčičce tmavší pleti s výraznou oční vadou. Moc šancí na jiné pěstouny neměla. Po roce společného života jsme šťastní, že jsme jí dali rodinu. Je to hodná a veselá holčička. Zároveň jsme ale zaskočeni množstvím předsudků, narážek i otevřené nenávisti, se kterou se setkáváme. A nejbolestivější je, že míří na dítě, které za nic nemůže.

Michal (23): Při pátrání po biologických rodičích jsem tvrdě narazil. Měl jsem se na to vykašlat

První rok nás zaskočil

Když jsme si Mariku brali, věděli jsme, že to nebude jednoduché. Připravovali jsme se na zdravotní komplikace i na to, že si na nás bude muset zvyknout. Mezi přáteli máme několik pěstounských rodin, nebyli jsme naivní. Nikdo nás však nepřipravil na to, co uslyšíme od lidí kolem, dokonce od příbuzných.

„A proč zrovna tmavou? Jinou neměli?“ zeptala se mě sousedka jen pár dní po tom, co k nám Marika přišla. Ta stála vedle mě! Myslela jsem, že jsem přeslechla. Pavel se usmál a odpověděl: „Protože je to milá a krásná holčička, která potřebuje domov.“ Sousedka jen pokrčila rameny a změnila téma. Tehdy jsem to brala jako ojedinělou poznámku. Teď vím, že to byl jen začátek.

Danča (33): Manžel se brání adopci, prý nechce cizí dítě. Místo toho nám pořídil psa

Bojím se, až začne číst

O tom, co jsem si v podobném duchu vyslechla na hřištích, ve vlaku, v obchodě, bych mohla psát romány.  Nechápu, že si někdo léčí mindráky na malé holčičce. Popravdě se netěším na to, až bude malá umět číst. Co budou v její hlavičce dělat všechny ty rasistické nápisy na domech, na zastávkách, ve vlaku? Dřív jsem nevnímala, kolik jich je.

Zdeněk (47): Rozhodl jsem se po exmanželčině smrti adoptovat jejího syna. Ten kluk si děcák prostě nezaslouží

I v kostele občas slyšíme hloupé řeči

Naštěstí naši kluci, i když už dávno bydlí ve svém, za námi stojí. Snacha od nejstaršího syna Mariku dokonce docela často hlídá, malá si moc rozumí s jejich dětmi. I Dáša byla překvapená, co si občas na hřišti se svými dětmi a Maričkou vyslechne, když hlídá…

Čekala jsem, že budu ve svém věku občas z malé unavená, což kupodivu nejsem, ale nečekala jsem, že budu vyčerpaná z komentářů zlých lidí. Bohužel jsem párkrát zaslechla hloupý komentář i u nás v kostele. Nicméně mám i hezkou zpětnou vazbu a díky Maričce několik krásných rozhovorů a setkání. Popravdě by mi stačilo, kdyby nás a malou nikdo neřešil. Jednoduše, kdybychom byli vnímaní jako běžná rodina.

Další příběhy ze života →

Daniela (49): Že je dcera adoptovaná, se nedozvěděla od nás. Musím nyní bojovat o její přízeň