Daniela (49): Že je dcera adoptovaná, se nedozvěděla od nás. Musím nyní bojovat o její přízeň

Když jsme s manželem Tomášem zjistili, že nemůžeme mít děti, snažili jsme se s tím nějak smířit. Bylo to ale nesmírně obtížné. I proto jsme se nakonec rozhodli pro adopci.

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (29): Lékař mi sdělil krutou diagnózu, která mně i mému příteli zničila společný sen

Marné pokusy o miminko

S Tomášem to byla láska na první pohled. Pokud najdete svoji polovičku, zcela jistě to poznáte. Já to věděla už po první schůzce. Na všechno jsme ale měli dost času. Na svatbu jsme nespěchali, na zakládání rodiny také ne. Nakonec jsme si to naplánovali jedno po druhém. Nejdříve pohádková svatba, po které jsme si řekli, že začneme pracovat na miminku.

Myslela jsem si, že to půjde rychle. Když se ale po roce snažení stále nic nedělo, nechtěli jsem věc nechat náhodě. Rozhodli jsme se pro podrobné vyšetření. Ani u jednoho z nás ale nebylo nic v nepořádku. Tím začalo další, rok trvající kolo marného snažení.

Už jsme to chtěli vzdát. Psychicky jsem z toho byla zcela vyčerpaná. Možná právě proto, že jsme na miminku přestali lpět, se mi nějakým zázrakem podařilo otěhotnět. Až do poloviny druhého měsíce se zdálo být všechno v pořádku. Pak jsem jednoho dne začala silně krvácet a o děťátko jsem přišla. Navíc jsem musela podstoupit operaci, po které jsem si vyslechla nemilosrdný verdikt.

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (41): Nečekané setkání s někým, o kom jsem celý život nevěděla. Život je někdy vážně složitý

Dášu jsem si hned zamilovala, ač nebyla naše

„Je nám líto, ale děti už nikdy mít nebudete,“ zaznělo z úst lékaře. Propadla jsem depresím. Tomáše jsem skoro prosila, aby si našel někoho jiného. Byla jsem si vědoma toho, jak moc si děti přál. Se mnou se mu jeho sen nikdy nesplní. „Miluji tě a budu tě milovat i bez dětí,“ řekl láskyplně. Potřebovala jsem čas, abych se s tím smířila.

Když jsem si v sobě myšlenky po čase utřídila, přišel manžel s návrhem. „Chtěl bych dítě adoptovat,“ řekl. To jsem nečekala. Nejprve jsem tu myšlenku zcela zavrhla. Přesto mi nedala spát. Co je vlastně na adopci špatného? Po dlouhém přemýšlení jsem s ní nakonec souhlasila. Dítě jsem si přála. A představa, že někomu nabídnu lásku a rodinné zázemí, mě těšila.

A tak jsme si jednoho dne přivezli domů malou Dášu. Okamžitě jsem si ji zamilovala. Díky ní jsem ani nelitovala toho, že jsem byla ochuzena o těhotenství a porod. Přirostly jsme k sobě skutečně jako maminka s dcerou. Rodině jsme logicky řekli pravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

Jediná věta zbořila vše, na čem mi záleželo

Co se týče okolí, těm nejbližším jsme to také řekli na rovinu. Doufala jsem, že nikoho nenapadne, aby to Dáše prozradil. Určitě jsme měli v plánu jí to jednoho dne povědět, jen jsme stále nemohli najít vhodný čas.

Dášino dětství bylo krásné a plné lásky. Nastoupila do školy a my jsme na ni byli právem hrdí. Pak přišla puberta. Nějaký vzdor tam probíhal, ale nic hrozného. Až do onoho dne, kdy se Dáša nevrátila ze školy. Volali jsme všem známým a rodině. U nikoho nebyla. Našli jsme ji až pozdě večer sedět v parku. Když jsem k ní přišla, zeptala se: „Kdy jste mi chtěli říct, že jsem adoptovaná? Lidé kolem mě to vědí, a já ne?“

Krve by se ve mně nedořezal. Chtěla jsem jí to všechno vysvětlit, ale Dáša řekla: „Nejsi moje máma, nemusím tě poslouchat.“ Od té chvíle je to doma boj. Nemluví s námi. Čeká, až jí bude osmnáct, a chce odejít. Mám dva roky na to, abych ji získala zpět. Vůbec netuším, jak...

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (23): Na půdě u babičky jsem objevila podivnou fotku. To, co jsem se pak dozvěděla, mě šokovalo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.