Facebook
Instagram
TikTok
YouTubePaní Marie nedávno přišla o práci, a tak požádala dceru o pomoc. Nesetkala se s pochopením. Dcera jí řekla, že dospělí si mají své problémy řešit sami. Došlo to tak daleko, že dcera se jí zřekla.
Když se dnes dívám na fotky z dětství mé dcery Terezy, nechce se mi věřit, kolik let už uplynulo. Její první krůčky, bezzubý úsměv, vlastnoručně vyrobené přání ke Dni matek s kostrbatým nápisem: „Pro maminku Marii“. Maminka... Tak mě vždycky vnímala. I když jsem ji neporodila, každý její smích, pláč nebo rozbité koleno – to všechno bylo moje.
Přišla jsem o práci
Vychovávala jsem ji s láskou. Neměla jsem moc blízkých, ale měla jsem úžasného muže a Terezu. Můj manžel zemřel před několika lety. Celý život pracoval v jedné firmě – třicet let bez nemocenské. Všechno proto, aby se Tereza měla lépe. Pamatuji si, jak byla pyšná, když se stěhovala do vlastního bytu – vlastně spíš našeho, protože jsme jí finančně pomohli. Byla jsem u ní, když plakala kvůli neúspěšné zkoušce, i když se jí při svatbě třásly ruce vzrušením. Byla jsem tu pro ni vždycky.
V poslední době se ale něco změnilo. Tereza byla chladná a odtažitá. Moc často mi nevolala. Myslela jsem, že je to kvůli práci nebo jejímu novému životu po svatbě. Nechtěla jsem být vlezlá. Teď jsem ale opravdu potřebovala pomoc. Přišla jsem o práci. Je mi skoro šedesát a netuším, co dál. Potřebovala jsem podporu, aspoň na pár měsíců.
Jedno nedělní odpoledne jsem přijela za Terezou. Chtěla jsem, aby to působilo nenuceně – máma prostě zaskočí na kafe. Nemohla jsem jí hned padnout kolem krku a prosit o pomoc. Tereza mi otevřela v teplákách, vlasy měla stažené do nedbalého drdolu. Její byt byl moderní, sterilní a voněl čistotou. „Děje se něco, mami?“ zeptala se.
„Vlastně... ano,“ začala jsem a cítila jsem, jak se mi slova zasekávají v krku. „Přišla jsem o práci. Propouštějí starší, šetří... Nebudu tě zatěžovat podrobnostmi. Hledám si něco nového, ale v mém věku to není snadné... Říkala jsem si, jestli byste mi s Martinem nemohli trochu pomoct. Jen symbolicky. Nepotřebuji moc. Možná byste mi mohli přispět na účty nebo mi něco půjčit. Samozřejmě vám to vrátím...“
Dcera mi odmítla pomoct
„Mami, to jsou tvoje problémy, ne moje,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Rozumím, že je to těžké, ale já teď mám vlastní život.“
Měla jsem pocit, jako by mi někdo dal facku. Vstala jsem, protože jsem už nedokázala dál sedět. „Třicet let jsem se snažila, abys nestrádala. Nekupovala jsem si nové oblečení, nechodila na obědy do restaurací – jen abys mohla na vysokou, abys měla byt. A teď, když tě jednou v životě o něco požádám...“
„Mami, prosím,“ přerušila mě Tereza. „Nemanipuluj se mnou. Nechci se hádat, ale já nejsem odpovědná za tvoje problémy. Dospělí nesou důsledky svých rozhodnutí sami.“
„Myslíš, že jsem měla na výběr?“
„Bylo to tvoje rozhodnutí,“ odpověděla chladně.
Chvíli jsem mlčela. Věděla jsem, že jakékoli další slovo už jen všechno zhorší. Poděkovala jsem za čaj a odešla – s pocitem, že mi někdo vyrval kus srdce. Několik dní po té návštěvě jsem nemohla pořádně spát. Vstávala jsem za svítání, seděla u stolu a zírala do prázdna. V hlavě mi pořád zněl její hlas: chladný, cizí, jako by mluvila s úřednicí, ne se ženou, která jí dala všechno...
Řekla jsem jí pravdu
Zavolala jsem jí a poprosila o setkání. Byla překvapená, ale souhlasila. Sešly jsme se v kavárně, kam jsme dřív chodily na malinový dort. Tentokrát si objednala jen vodu. „Nechápu, proč jsme se měly sejít,“ řekla.
„Protože ti musím něco říct...“ začala jsem váhavě. „Něco, co jsem v sobě nosila celý tvůj život.“
Dívala se na mě otráveně. Řekla jsem jí všechno: jak její biologická matka – dívka z dětského domova – chtěla dát dítě k adopci. Jak mi o tom řekla moje sestra, která tam pracovala. Jak jsem tam jela a jak se z ní přes noc stalo moje dítě.
„Takže jsi mi celý život lhala,“ řekla chladně. „A teď čekáš, že tě budu litovat?“
„Ne. Chtěla jsem jen, abys věděla, jak moc pro mě znamenáš. Nic víc.“
„Ale já to vědět nechci. Nechci znát podrobnosti tvého rozhodnutí. Je to minulost. Pro mě nejsi máma. Jsi žena, která se o mě kdysi starala.“
Dívala jsem se, jak vstává a odchází. Chtěla jsem vstát, zavolat na ni, chytit ji za ruku. Ale už jsem neměla sílu.
Už pro ni nejsem máma
Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že Tereza si to musí promyslet, že její reakce je jen obrana, že potřebuje čas. Pořád jsem koukala na telefon. Psala jsem jí, ale neodpovídala. V sobotu jsem jí zavolala. Jednou to zazvonilo, pak to típla. Za dvě minuty přišla zpráva: „Zítra v pět v kavárně. Ale prosím, bez emocí.“
Tereza přišla přesně. Vypadala jako žena z reklamy na pojištění – sebejistá, klidná, nedotknutelná. Sedly jsme si ke stolu. „Co chceš?“ zeptala se.
„Chtěla jsem si s tebou ještě jednou promluvit. Nedokážu se smířit s tím, co se mezi námi stalo.“
„Prostě jsem žila ve lži. Byla bys radši, abych ti byla vděčná, viď?“
„Ne. Bála jsem se, že když ti to řeknu, přestaneš mě mít ráda. Ale všechno, co jsem ti dala, bylo ze srdce.“
„To bylo tvoje rozhodnutí. Já jsem tě o záchranu neprosila. A teď nečekej, že se vrátím k něčemu, co pro mě neexistuje.“
Chvíli jsem sledovala, jak si pomalu míchá čaj, jako by mluvila s někým cizím, ne se ženou, která jí zpívala ukolébavky.
„Takže...“ zašeptala jsem, „už pro tebe nejsem máma?“
„Nejsme rodina,“ odpověděla. „Nic k tobě necítím. Neporodila jsi mě. Nejsi moje máma.“
Vstala a odešla. Tentokrát jsem už neplakala. Moje naděje se vytratila. Zbylo mi jen ticho a trápení...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
