Božena (67): Dcera mě tři roky ignorovala. Když se konečně ukázala u mých dveří, pochopila jsem, že přišla jen z povinnosti

Každý můj den vypadá víceméně stejně – dopoledne jdu na nákupy, pak se stavím u Aleny z druhého patra, odpoledne přijde sousedka Zdeňka probrat, co je nového ve světě. Většinu dne ale trávím jen se svými myšlenkami. A ty umí být kruté.

Nechápu, co se stalo. Byla jsem dobrou matkou. Ne dokonalou – takové neexistují – ale vždycky jsem tam byla: na školních besídkách, na maturitním plese, při prvních láskách i rozchodech, u nachlazení i zkoušek. A pak přišla dceřina velká láska – Jindřich, majitel sítě lékáren. Byl hezký, sebevědomý, bohatý. „Konečně někdo pořádný,“ říkala Anička. „Konečně někdo, kdo mi dá všechno.“

Svatba byla malá, nenápadná – a beze mě. Řekla mi, že to bylo narychlo, jen oni dva a svědci. Jindřich nechtěl žádný rozruch. Řekla mi to po telefonu, asi tři dny poté...

Mohlo by Vás zajímat:

Leona (64): Dcera odjela vydělávat peníze do Německa. Už rok se sama starám o vnuka

Dcera se mi vzdaluje

Později mi volala jednou za dva týdny. Mluvila o nových záclonách, o autě, které si pořídili, o dovolené ve Španělsku. „Mami, je všechno v pohodě?“ zeptala se někdy, ale nečekala na odpověď. „Jindřich se vrátil, musím končit.“

Naposledy jsme spolu mluvily o Vánocích. Před třemi lety... Tehdy mi řekla, že mě nepřijedou navštívit, protože manžel má spoustu práce. „Víš, jak to chodí... Ale budu na tebe myslet. Šťastné a veselé, mami...“ dodala. Pak už mi nikdy nezavolala ani nepřijela. Rok jsem si namlouvala, že za to může práce, povinnosti a další věci. Ale s každým dalším dnem jsem cítila, že se mi vzdaluje. Ne najednou, ale po kouskách.

V zimě mě začalo zlobit srdce. Doktorka říkala, že to zatím není vážné, jen to chce hlídat. Dostala jsem prášky, musím chodit na pravidelné kontroly. Neřekla jsem to nikomu – ani Aleně. Proč taky? Na to, aby mi někdo pomohl, mám přece dceru. Aspoň na papíře...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (65): Dcera chce hlídat vnoučata celý měsíc, aby si mohla užívat. Když jsem odmítla, začala mě citově vydírat

Selhala jsem jako máma?

Někdy jsem se ráno probudila a všechno mě bolelo. Ne bolestí, na kterou si můžete vzít prášek. Spíš to byl tlak, co se mi usadil na hrudi a nechtěl pryč.

Jednou jsem šla na úřad. Za přepážkou seděla mladá žena, mohla být ve věku mé Aničky. Měla dokonale učesané vlasy a dlouhé nalakované nehty. Prohlédla si moje papíry a řekla, že můžu žádat o příspěvek, ale potřebuji potvrzení od lékaře a ještě několik formulářů.

„Mám dceru,“ řekla jsem tiše. „Ale nechci být nikomu na obtíž.“

Podívala se na mě – možná i se soucitem – ale nic neřekla. Podala mi papír se seznamem dokumentů a poslala mě pryč. Odešla jsem s pocitem, jako bych se přiznala k něčemu ostudnému. K selhání, které si nedokážu odpustit...

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (58): Dcera se vykašlala na dobrou školu a odjela zachraňovat svět. Zdrtilo mě to, ale přesto ji mám stále ráda

Dcera mě zaskočila

Jednoho dne jsem slyšela klepání na dveře. Myslela jsem si, že je to Alena nebo Zdeňka, nikdo jiný přece ke mně nechodí. Otevřela jsem... a před dveřmi stála Anička. Měla dlouhý kabát, vlasy jen stáhnuté gumičkou, v rukou držela krabici z cukrárny na rohu. Nejistě se usmívala, jako by sama nevěděla, jestli má radost, nebo se stydí. „Mami... napadlo mě, že bych tě mohla navštívit,“ řekla tiše, jako žákyně, která prosí o lepší známku.

„Po takové době? Proč zrovna dnes?“ zeptala jsem se klidně.

Znejistěla. Přešlápla z nohy na nohu. „Jindřich je služebně pryč. Tak jsem si říkala, že bych možná měla...“

Nedopověděla. Dívala jsem se jí do očí – nebyla v nich láska, jen nejistota. Možná lítost. Stála přede mnou jako někdo, kdo si odškrtává položku z povinného seznamu.

„Víš, co bolí nejvíc?“ zašeptala jsem. „Ne to, že jsi zapomněla na moje narozeniny, svátky, Vánoce. Ani to, že jsi přestala volat. Bolí to, že ses nikdy doopravdy nezeptala, jak se mám.“

Neodpověděla. Pořád svírala tu krabici jako zázračný dárek, který to všechno spraví. Pomalu jsem zavřela dveře. Ne ze zlosti. Jen jsem věděla, že když je nezavřu teď, možná už to neudělám nikdy.

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (53): Moje dcera podvádí manžela a chce, abych ji kryla. Nesouhlasím s tím, ale stojím za ní v každé situaci

Přemýšlela jsem nad tím

Slyšela jsem tiché klapání podpatků na schodech. Nedívala jsem se kukátkem. Nechtěla jsem vidět, jak odchází. Dlouho jsem jen seděla u stolu a dívala se z okna. Krabice z cukrárny zůstala přede dveřmi. Nedotkla jsem se jí. Ležela tam až do večera. Teprve pak jsem otevřela dveře a odnesla ji do kuchyně. Ani jsem do ní nenahlédla.

Vrátila jsem se k tomu, co umím nejlépe – přemýšlení. K přemýšlení o tom, co jsem jí kdysi chtěla říct. O tom, co mi řekla ona, když mě přijela navštívit. Těch pár vět pronesených váhavě, odtažitě, jako by mluvila s cizí ženou, ne se svou matkou.

Možná jsem ji měla pustit dál, uvařit jí čaj, zeptat se, jak se má, jak se daří Jindřichovi, jak mu jde podnikání. Ale něco ve mně řeklo ne. Něco hluboko ve mně vědělo, že to nebyla návštěva od srdce. Byla to povinnost. Možná jí někdo řekl, že by se měla ozvat. Možná se ozvalo její svědomí. Ale necítila jsem, že přišla za mnou. Přišla, protože se to má...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (61): Doufala jsem, že dcera bude v těžkých chvílích stát při mně. Místo toho jenom posílá peníze na pečovatelku

Nebyla jsem naštvaná

Nešlo o ten dort. Ani o tři roky ticha. Chtěla jsem jen, aby se mě zeptala, jak se mám. Jestli mě pořád zlobí ruka. Jestli se necítím osaměle. Jestli mi není zima, když přijde listopad. Chtěla jsem, aby mě viděla jako člověka. Ne jako vzpomínku.

V hlavě se mi pořád vracel jeden starý rozhovor. Aničce tehdy bylo asi šest. Seděly jsme spolu na gauči a četly jsme si knížku o holčičce, která se bála bouřky. Anička se ke mně přitulila a zašeptala: „Mami, ty mě budeš milovat vždycky, viď?“

Políbila jsem ji na temeno a bez váhání řekla: „Vždycky. I když budeš velká a budeš si myslet, že jsi důležitější než máma.“

Usmála se. Takové chvíle zůstávají v paměti navždy. Drží člověka při smyslech, když se všechno ostatní hroutí. Ale pak přijde dospělost. A ani láska, ani vzpomínky nestačí, aby s námi ten druhý zůstal...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (54): Dcera žije s manipulátorem. Nechce, aby se s námi stýkala a já jen bezmocně přihlížím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].