Leona (64): Dcera odjela vydělávat peníze do Německa. Už rok se sama starám o vnuka

Už nejsem nejmladší. Mám svá léta, vrásky, šediny a bolavá kolena. Dokud byla moje dcera Veronika doma, život byl jednodušší. Jasně, hádaly jsme se. Vždycky byla samostatná a tvrdohlavá jak mezek. Ale byla mi nablízku. Teď je pryč a já jsem doma s Matějem, mým vnukem...

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslav (53): Jediná dcera mě zklamala. Nechápu, že nechce nosit moje příjmení

Dcera odešla do zahraničí

Matějovi jsou dva roky a má modré oči po dědovi. Někdy se na toho drobečka dívám a nevěřím, že o něj pečuju zrovna já. Moje dcera totiž odešla žít jinde a jinak. Neříkám, že se mi tento týden neozvala. Poslala fotku plastových přepravek s komentářem: „Těžká práce, ale stojí to za to kvůli Matějovi.“

Dřív jsem tomu věřila. Každému jsem říkala, že jela do Německa sbírat chřest, protože chce vydělat peníze pro syna. Jenže už o tom začínám pochybovat.

Jednou ke mně neohlášeně přišla moje neteř Anička. V jedné ruce měla krabici cupcaků, ve druhé telefon. Matěj zrovna spal, tak jsme si sedly do kuchyně. Začala mi vyprávět o škole, kamarádech a výletu do Prahy. Přikyvovala jsem, poslouchala, ale viděla jsem, že má něco na srdci.

„Teto,“ řekla nakonec a položila mobil na stůl, „tohle bys měla vidět.“ Přisunula ke mně telefon, abych se mohla podívat na fotku Veroniky. Seděla na pláži, měla sluneční brýle a v ruce barevný drink v plastovém kelímku. Vedle ní stál kočárek. Pod tím bylo napsáno: „Rodina je to jediné, co mám.“

Neřekla jsem ani slovo. Vstala jsem, abych uvařila čaj. Ruce se mi třásly, musela jsem se opřít o linku, než jsem nalila vodu do konvice. Cítila jsem, že Anička ví víc, ale neptala jsem se. Došla mi slova...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (65): Dcera chce hlídat vnoučata celý měsíc, aby si mohla užívat. Když jsem odmítla, začala mě citově vydírat

Chci vnuka do péče

Tu noc jsem nespala. Převalovala jsem se a poslouchala Matějovo klidné dýchání. Obrázek Veroniky na pláži a ten nápis se mi vracely pořád dokola jako bumerang. Napsala to, přitom své vlastní dítě nechala tady. Vzpomněla jsem si na loučení, když před rokem odcházela. Bylo to rychlé, bez emocí. Matěje objala, ale vlažně. Mně dala letmou pusu na tvář. „Vrátím se za pár týdnů,“ řekla, jako by šla do obchodu. „Zvládneme to...“

Tehdy jsem jí věřila. Chtěla jsem jí věřit. Pak svůj pobyt prodlužovala, našla si jinou práci, psala, že se jí daří, že si pro Matěje přijede. Ale nikdy nepřijela...

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Šla jsem do pokoje, kde máme uložené dokumenty. Vytáhla jsem Matějův rodný list, kartičku pojištěnce a pár fotek. Pak jsem zavolala na úřad a domluvila jsem si termín. Řekla jsem, že se to týká péče o vnuka. Úřednice se zeptala, jestli je to dočasné. Tiše jsem odpověděla, že nevím.

Pak jsem dvě hodiny třesoucí se rukou psala žádost. Popsala jsem moji situaci – že dcera odešla, že její kontakt se synem je minimální, že neznám její přesnou adresu. Napsala jsem, že dítě je v mé péči a starám se o něj sama. Přidala jsem, že mu chci dát domov, bezpečí a lásku...

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (68): Moje dospělá dcera si nedokáže udržet ani práci, ani přítele. Očekává, že ji budu stále podporovat

Rozhovor s dcerou

Asi za týden zazvonil telefon. Matěj si hrál na koberci a já si prohlížela jeho očkovací kalendář. Když jsem na displeji uviděla jméno Veronika, srdce se mi na chvíli zastavilo. „Ahoj, mami! Všechno v pohodě?“ ozvala se veselým hlasem, jako bychom spolu naposledy mluvily včera.

Chvíli jsem mlčela. Nevěděla jsem, kde začít. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Nakonec jsem řekla tiše, ale důrazně: „Nemáš právo říkat, že rodina je to jediné, co máš, když jsi ji opustila...“

V telefonu bylo chvíli ticho. Pak jsem zaslechla nervózní smích. „Mami, o co ti jde?“ vyjela na mě jako podrážděná puberťačka. „Vždyť všechno zvládáš, ne?“

„O to nejde. Nejsem placená chůva. Jsem jeho babička. A ty jsi jeho máma,“ řekla jsem pomalu. Pečlivě jsem volila slova, abych nevybuchla. „Uvědomuješ si, že jsi zmizela? Nevoláš. Neptáš se. Ani nevíš, co jí.“

„No, mám toho hodně,“ skočila mi do řeči. „Víš, jak to je. Práce, povinnosti...“

„Jo? A kdy sis našla čas na tu pláž?“

„Copak ti vadí, že jsem si dala život do pořádku? Nezáviď mi tolik...“ řekla chladně.

A bylo to. Nejen můj vztek, ale i ten kousek naděje, že to mezi námi ještě půjde napravit, zmizel. „Fajn. Jestli to tak vidíš, už mi nevolej. Žádám o trvalou péči o Matěje. Ty jsi ho opustila a já ho teď musím chránit,“ řekla jsem a zrušila hovor.

Mohlo by Vás zajímat:

Stáňa (45): Dcera žije v polyamorním vztahu. Jsem v šoku a doufám, že se brzy vzpamatuje

Bojuji za svého vnuka

Matěj se na mě podíval zpod stolečku a já si k němu sedla a objala ho. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že dělám správnou věc.

Tři dny po tom telefonátu mi přišla tlustá obálka. Uvnitř byly nějaké papíry, kterým jsem moc nerozuměla. Pochopila jsem ale, že Veronika se domáhá svého dítěte. Ruce se mi třásly. Věděla jsem, že ten den přijde, ale stejně jsem na to nebyla připravená. Nikdo není připravený bojovat proti vlastnímu dítěti.

Zavolala jsem své právničce. Řekla, že se to dalo čekat. Čeká nás dlouhý proces. A já si říkala – je mi přes šedesát a nemám sílu na žádné velké boje. Ale když jsem se podívala na Matěje, věděla jsem, že nemám na výběr. Také cítím vinu – vinu za to, že jsem vychovala dceru, která myslí jen na sebe...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (70): Dcera a zeť se ke mně chovali jako ke služce. Radši jsem si našla pokoj v hezkém domově důchodců

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].