Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Olga má jediné dítě a chce pro něj to nejlepší. Její Eliška má ovšem o svém životě jasno – bude herečkou. A protože už není malá holka, a právě se rozhoduje o tom, kam po maturitě, mají doma veselo, protože se o tom, co a jak dál, právě dohadují.
Elišku mi sneslo samo nebe, protože jsem si moc přála dceru. Povedlo se, ale bez tatínka. Ten zmizel dříve, než se narodila, a tak jsem na ni celá léta sama. Tím spíš mi vadí, když si nenechá poradit ve výběru povolání a pořád dokola opakuje, že chce být jedině herečkou.
Vybrala jsem jí dramatický kroužek
Jako malé dítě byla dost introvertní, zamlklá, stranila se kamarádů a největším přítelem jí byla kniha. Pravda, je to už pár let, ale mobilu a sociálním sítím ještě pořád, tedy ani dnes, nepropadla. A tak mě tehdy napadlo, že ji přihlásím do dramatického kroužku, rozmluví se, naučí se komunikovat a bude mezi lidmi. Už předtím jsme zkoušeli různé kroužky – keramiku, tanečky – ale nic ji nechytilo.
Říkala jsem jí: „Eliško, nebraň se, zkusíš něco nového, najdeš si kamarády, co ty víš, třeba tě to bude bavit.“ Moc ji to nenadchlo, ale řekla mi, že to zkusí. Tehdy jí bylo deset let. A já jsem žádné zázraky nečekala.
Divadlo ji hodně chytlo
Jenže to nebyl kroužek, to byla nákaza. Do půl roku mluvila Eliška v replikách. Začala mě oslovovat: „Paní matko,“ a krabici od bot používala jako rekvizitu. Doma hrála scénky ze života ve škole, parodovala učitele a když jí bylo dvanáct let, rozplakala se kvůli roli v Romeovi a Julii. Nebyla Julie, ale chůva! Ta potupa!
Pořád jsem si říkala, že ji to třeba přejde, ale nepřešlo. Na gymnáziu si našla partu dalších divadelních duší a vymýšleli společně kdeco. Školní představení, letní festivaly, improvizační večery. Chodila jsem se na ni dívat a seděla v publiku jako poslušná matka a tleskala, i když jsem nerozuměla, o čem to sakra bylo.
A pak? „Teprve na jevišti se cítím svobodná, divadlo je moje poslání,“ začala mi vykládat. Snažila jsem se trochu ji usměrnit. Opakovala jsem jí dnes a denně: „Jsi chytrá holka, máš samý jedničky, mohla bys jít na medicínu, na práva, na cokoli.“ Jenže to bylo jak když hrách na zeď házíš.
Nakonec jsem couvla
Před námi je poslední rok střední školy, a tak jsem se rozhodla přitlačit. Nechci být na Elišku zlá, ale mám oči a vidím, jak to v tomhle oboru chodí. A tak jsem si holku posadila proti sobě a spustila jsem: „Myslíš si, že na tebe někde čekají? Skončíš někde v oblastním divadle, kde tě zaplatí jako pokladní v samoobsluze. Ne každá se chytí, podívej se, kolik je konzervatoří, soukromých hereckých škol a pak ta tvoje divadelní fakulta, na kterou se tak třeseš. Myslíš si, že jsi výjimečná? Takových jako ty je…“
Přesně tak jsem to dceři nandala, asi až moc drsně, protože se rozbrečela. Jenže ty její slzy – jsou skutečné, nebo je to pro ni zase jen role?
„Ty mi nevěříš, ale já ti dokážu, že na to mám!“ A pak dodala svoji pravdu. „Mami, ty mě vůbec neznáš. Celý roky mě vedeš k tomu, abych si věřila, a teď, když jsem si konečně jistá, co chci… tak jsi proti mně?“
„Nejsem, co to povídáš! Jen mám o tebe strach…“ Jenže v té chvíli už jsem si pomalu přestávala věřit. Nejde mi jen o to mít doma doktorku nebo právničku? Nejsou v tom mém odmítání i moje zájmy? Musela jsem si v duchu přiznat, že trochu ano. Vždyť mám jen ji, svoji Elišku a chci pro ni – i pro sebe – to nejlepší.
A tak jsem couvla. Možná je opravdu dobrá, třeba se jednou posadím do Národního divadla, zhasne světlo, zazní gong – a já uvidím svou dceru, jak přichází na scénu. A pochopím, že jsem ji celou dobu podceňovala. Takže jaké bylo resumé? „Zkus to a když se ti to nepovede, život jde dál.“ Dobře vím, že kdyby to aspoň nezkusila, celý život by si to vyčítala. Nejen sobě – ale mně především.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
