Tereza (58): Dcera se vykašlala na dobrou školu a odjela zachraňovat svět. Zdrtilo mě to, ale přesto ji mám stále ráda

Nikdy jsem neměla čas pro sebe. Vždycky bylo něco důležitějšího – moje dcera Lenka. Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych šla uklízet kanceláře, pak mě čekala směna v šicí dílně a večer jsem šila na zakázku klidně až do půlnoci. V zimě jsem měla ruce promodralé od studené vody a prášku, ale nikdy jsem si nestěžovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (68): Moje dospělá dcera si nedokáže udržet ani práci, ani přítele. Očekává, že ji budu stále podporovat

Byla jsem na ni pyšná

S Lenkou jsme bydlely samy, máme dvoupokojový byt v posledním patře paneláku. Byt je malý, ale náš. Každý měsíc jsem se snažila něco odložit na dceřinu budoucnost.

Lenka vždycky byla chytrá, tichá, jiná než ostatní. Dívala se na svět vážnýma očima a už od malička jako by věděla víc než já. Ve škole jí to šlo skvěle. Když jsem se před pár týdny dozvěděla, že ji přijali na jednu prestižní britskou univerzitu, rozbrečela jsem se štěstím. Moje dítě! Všechno, co jsem dělala, mělo smysl...

Jenže Lenka se začala měnit. Zavírala se do svého pokoje. Neříkala mi, co tam dělá. A přestala se usmívat. Tehdy jsem si myslela, že je to jen stres, že má plnou hlavu maturity. Věřila jsem, že když ji obejmu a uvařím jí kakao, budeme si povídat jako dřív.

Mohlo by Vás zajímat:

Stáňa (45): Dcera žije v polyamorním vztahu. Jsem v šoku a doufám, že se brzy vzpamatuje

Moje dcera se změnila

Pamatuju si ty večery před maturitou. Lenka seděla u stolu, shrbená nad poznámkami. Po koberci jsem chodila po špičkách, abych ji nerušila. „Lenko, uvařila jsem ti heřmánkový čaj. Dáš si?“ zašeptala jsem.

„Teď ne,“ odsekla.

Zavřela jsem dveře a vrátila se ke stroji. Tak to šlo několik týdnů – já po nocích šila, ona seděla nad knihami. A ticho mezi námi den ode dne sílilo. Jednou jsem si dodala odvahy a zaklepala na její dveře.

„Ty mi prostě nerozumíš! Nech mě být!“ zakřičela.

Stála jsem tam s rukou na klice, v krku mi rostl knedlík. „Chtěla jsem ti jen pomoct...“ zašeptala jsem.

To byl jen začátek. Několik dní po maturitě, kterou zvládla na samé jedničky, mi řekla, že nechce jet do Anglie. „To je tvůj sen, ne můj! Já chci dělat něco smysluplného. Chci pomáhat lidem!“

Ztuhla jsem. Co tím myslí, že to je můj sen?

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (49): Dcera si vodí domů samé podivíny. Poslední týpek s hadem byl těžký kalibr

Přestaly jsme si rozumět

Nedokázala jsem pochopit, jak něco, co pro mě bylo posvátné, mohla Lenka vnímat jako břemeno. Doufala jsem, že to dokážu napravit. Uvařila jsem její oblíbenou rajskou, sehnala jsem její milovanou bílou čokoládu s malinami. Jenže ona mlčky snědla polévku a odešla zpátky do svého pokoje.

Někdy jsem slyšela, jak schválně pouští hudbu nahlas, jako by mezi námi budovala bariéru. Když nebyla doma, potají jsem chodila do jejího pokoje. Dívala jsem se na všechny ty diplomy a ocenění. Připomínaly mi dobu, když byla ještě malá. Když jsem jí šila šatičky na ples ve školce a ona v nich tančila v obýváku a smála se. Ale teď... jako by už nebyla moje dcera.

Chtěla jsem si s ní promluvit o tom, co mě trápí. „Nevím, co se s tebou děje,“ začala jsem. „Ale udělala jsem všechno pro to, abys byla šťastná. Dřela jsem jako kůň...“

Lenka zvedla oči od jídla a klidně řekla: „Já vím. A právě proto jsem nešťastná.“

„Vzdala jsem se všeho...“ zašeptala jsem.

„A já jsem jen chtěla mít mámu...“

Ta slova byla jako facka. Neřekla jsem nic. Jen jsem vstala a odešla z kuchyně.

Mohlo by Vás zajímat:

Mirka (46): Dcera zapomněla na moje narozeniny. Nejhorší na tom je, že jí to bylo jedno

Dcera mě opustila

Jednoho rána jsem vstala, uvařila čaj a šla ke dveřím jejího pokoje. Nic jsem neslyšela. Myslela jsem si, že ještě spí. Když nevyšla ani v devět, vešla jsem dovnitř. Její postel byla prázdná. Skříň byla otevřená a chyběly v ní věci. Na nočním stolku ležela kniha, kterou ode mě dostala k Vánocům, a na ní mě čekal vzkaz: „Odjela jsem do Jižní Ameriky. Nehledej mě.“ Zhroutila jsem se. Nevěděla jsem, co dělat. Když jsem jí volala, jen to vyzvánělo.

Každý den jsem připravovala jídlo pro dvě, v naději, že se vrátí. Že si to rozmyslí. Po dvou týdnech jsem utřela prach z jejího stolu. Dívala jsem se na diplomy a vysvědčení – teď vypadaly jako medaile z války, kterou jsem prohrála. „Nevím, kde jsi. Ale... asi už jsem přestala čekat,“ pronesla jsem. Poprvé jsem to řekla nahlas. Nebolelo to o nic míň.

Život jde dál. Teda aspoň pro ostatní lidi. Já chodím do práce jako dřív, jen už vlastně nemám motivaci. V metru potkávám holky v jejím věku. Někdy si bláhově myslím, že se některá otočí a řekne: „Mami...“ Ale žádná to neudělá. Občas si říkám, že mě možná ani nemilovala. Já jsem ji milovala, možná špatně, možná příliš, ale když jste matka, těžko se miluje jinak.

„Ona mě opustila,“ opakuju si někdy v duchu, když myju podlahy v prázdných kancelářích. Říkám si, že možná zavolá. Možná přijde za mnou. Ale už to není čekání. Spíš vzpomínka na ni. Dnes už vím, že oběť neznamená vždy vděk. A láska se nevrací vždycky zpátky. Ale kdyby mi někdo řekl, že to všechno můžu prožít znovu, udělala bych to stejně. Se stejnou bolestí. Protože jsem ji milovala tak, jak jsem uměla. Možná ne dokonale, ale celým srdcem. A stále ji miluji...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (47): Dcera se hned po maturitě odstěhovala. Připadám si, jako bych o ni přišla

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Doporučené video