Vlaďka (41): Dětem ve školce jsem omylem pustila audioknihu o domácím násilí. Pomohla jsem jedné dívce, ale stálo mě to místo

Rutina v mateřské školce je celkem stabilní – svačina, chvilka venku, kreslení nebo jiné aktivity. Po obědě vždy přišla ta chvíle, kdy jsme dětem obvykle pouštěli audioknihu, aby si odpočinuly. Většinou šlo o klasické pohádky, něco, co znají a mají rády a u čeho se jim dobře odpočívalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (30): Chtěla jsem začít nový život na vesnici. Místo idylky jsem řešila děsivé podmínky jak z jiného století

Netušila jsem, co pouštím

Měla jsem připravenou jednu z nich, ale aplikace se mi zasekla, tak jsem sáhla po souboru z vlastního telefonu. Myslela jsem si, že je to jiná pohádka – poslouchala jsem ji totiž doma večer při vaření. Nebyla to ta, kterou jsme měli rozposlouchanou, ale dětem to je nakonec jedno. Stejně jen tak leží, sem tam si něco řeknou a koukají do stropu nebo dřímají.

Seděla jsem bokem a kontrolovala nějaké papíry, když jsem si uvědomila, že je ve třídě až moc ticho. Děti normálně u audioknih šumí, šeptají si, sem tam se zasmějí. Ale tentokrát bych byla slyšela i špendlík upadnout.

Zaposlouchala jsem se a v tu chvíli jsem si uvědomila, že nešlo o pohádku. Byl to začátek audioknihy, kde hlavní postava vypráví o dětství poznamenaném strachem, úzkostí a agresivním otcem. Byla to kniha, kterou jsem si stáhla z profesionální zvědavosti, ale rozhodně jsem ji nemínila pouštět dětem během odpoledního odpočinku.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (69): Dcera málem přehlédla varovné signály nemoci u syna. Ještě že jsem zakročila

Nelituju toho

Hned jsem to vypnula, dětem jsem se omluvila, pustila jsem pohádku a přešla to jako omyl. Ale během pár dní jsem zaslechla několik rozhovorů dětí o tom, jestli se rodiče hádají nebo ne, jestli je trestají a tak. Pak za mnou přišla jedna z holčiček. „U nás doma je to taky tak, jako v té pohádce, kterou jste nám pouštěla.“

Nejdřív jsem myslela, že si vymýšlí, že si propojuje něco z příběhu. Ale pak řekla věci, které mě doslova zmrazily. Popsala situace, které by žádné dítě nemělo znát. Udělala jsem, co bylo správné – nahlásila jsem to. Věc se rozjela rychle. Sociálka, psycholog, rodiče, výslechy.

Jenže informace se dostaly ven a rodiče nebyli spokojení. Nezajímalo je, že to byl omyl a že to možná pomohlo. Vadilo jim, že jejich děti musely slyšet takové věci. Že prý teď špatně spí, že se ptají, co znamená když se někdo bojí táty.

Tlak byl obrovský a ředitelka ho neunesla. Nabídla mi férovou dohodu, kterou jsem nakonec přijala. Nechtěla jsem školce škodit. Sice jsem udělala chybu, ale nesu si s sebou, že jsem především pomohla jednomu dítěti.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Elena (41): Objevila jsem u dítěte své nejlepší kamarádky šokující modřiny. Nevím, co mám dělat