Milena (16): Rodiče mají jasno o mé budoucnosti. Já chci být ale průvodčí a nic mi v tom nezabrání

Rodiče mě nacpali na gymnázium. Musela jsem jít na přijímačky, a protože neumím podvádět, udělala jsem je a byla přijata. Jenže studia na vysoké škole rozhodně nejsou mým snem – chci být průvodčí ve vlaku! Vlaky mě fascinují už od dětství a nic jiného zkrátka dělat nechci.

Radana (25): Roky jsem nedokázala rodičům přiznat, že nestuduji vysokou. Když to prasklo, zničilo to náš vztah

Povinně jsem musela na gympl

Jsem na pokraji zoufalství, sotva se ráno přinutím vstát a jít do školy, na gymnázium, kam jsem nechtěla. Jenže musím doma poslouchat. Připadám si ve škole jako vetřelec. Každý se tváří, že ví, co chce v životě dělat, tedy jak vysoko chce vystoupat. A já jsem ztracená a malá se svým snem být průvodčí. Všichni se baví o univerzitách, o budoucích povoláních právníků, vědců nebo ekonomů. A můj sen je pro ně směšný, tak moc, že jsem se ani neodvážila k němu přiznat.

„To se nehodí, Mileno,“ slyším v hlavě hlas svojí mámy. „Průvodčího může dělat každý, ale na gympl se jen tak někdo nedostane.“ Jo, dostala jsem se na něj, ani jsem se nemusela moc namáhat – a to je právě ten problém.

Radim (50): Škola ničí dceru sociálními sítěmi. Snažím se proti tomu bojovat, jenže jsem v menšině

Miluji vlaky a koleje

Na nádraží se cítím úplně nejlíp. Už od mala jsem milovala vláčky a mašinky, až se rodiče báli, že jsem spíš kluk než holka. Jsem úplně normální šestnáctiletá slečna, která se ráda obléká, líčí, ale miluji prostě vlaky. Když slyším hlasité: „Pozor, vlak přijíždí na druhou kolej,“ dává mi to víc než celý gympl. Představuji si, že mám na sobě uniformu, stojím ve dveřích vagónu a zdravím lidi, kteří nastupují. Jediné, co mě mrzí, je, že už bych neměla v ruce kleštičky na štípání lístků – ale úplně něco jiného, čím se dneska kontrolují jízdenky.

Kamila (29): Moje matka mě donutila vystudovat medicínu. Já sama jsem ale doktorkou nikdy být nechtěla

Mám svůj plán

Nedávno jsem se odvážila zmínit o své touze doma, opatrně, skoro šeptem, jsem se optala: „Mami… co kdybych po škole dělala u drah?“ Máma se na mě podívala tak přísně, že mi spadla brada: „U drah? Myslíš průvodčí? Mileno, ty jsi chytrá holka, budeš studovat, máš na to.“ „Ale já to chci,“ pípla jsem. A táta? Ten jen zakroutil hlavou a mávnul nad mým nápadem rukou: „To tě přejde. Až budeš mít před maturitou, určitě budeš vědět, co od života chceš. Vystuduješ, najdeš si dobře placenou práci a budeš nám ještě vděčná.“

A tím debata skončila. Ale já dobře vím, co chci. Nakonec mi nezbývá než se zakousnout do studia, vydržet a až mi bude těch osmnáct, jak inzeruje táta, půjdu si za svým. A nikdo mi v tom nezabrání.

Další příběhy ze života →

Miroslava (36): Něco mi říká, že hřebíky v pneumatice nejsou náhoda. Můj bývalý přítel je nejspíš pořádný ubožák