Natálie (20): Rodiče chtějí, abych celý život dřela v restauraci. Nechápou, že mám větší ambice

Kdybych měla vybrat jednu vůni, která nejlépe vystihuje moje dětství, byla by to vůně smaženého masa. Krkovička, karbanátky, řízky – každý den něco jiného, ale vždycky to bylo nepříjemné. Zažíralo se to do vlasů, do oblečení, dokonce i do mých školních sešitů. Maminka říkala, že voním jako domov. Já měla pocit, že na zádech nosím celou restauraci.

Martina (32): Byla jsem nechtěné dítě. Rodiče o mě neměli zájem a stejné je to teď s jejich vnukem

Rodiče mi naplánovali život

Bylo mi deset, když mě táta poprvé nechal donést hostovi talíř s polévkou. Patnáct, když jsem začala obsluhovat kasu i kuchyni najednou. „Uč se, Natálko. Jednou to tu převezmeš,“ říkal mi.

Jenže já jsem nechtěla. Na gastronomickou školu jsem šla, protože rodiče rozhodli, že je to praktické – řemeslo se hodí, je potřeba myslet na budoucnost, ne na „umělecké hlouposti“. Kdybych se tehdy ozvala, možná by se něco změnilo, ale mlčela jsem. Po maturitě jsem chtěla na uměleckou školu. Jenže u nás doma se umělci nepodporovali – maximálně se jim naservírovalo jídlo. Táta měl tvrdý pohled a ještě tvrdší zásady. Mamka se zase vždycky bála cokoli namítnout.

Věděla jsem, že jejich sen o tom, že budu pokračovat v rodinné tradici, nikdy nesplním. Každý den v restauraci byl jako další článek řetězu, který se mi utahoval kolem krku. Dýchalo se mi čím dál hůř. A pak přišla odpověď z vysoké školy. Přijali mě na grafiku v jiném městě, daleko od domova.

Filip (36): Rodičům a sourozencům jsem vždy pomáhal. Po letech jsem pochopil, že hranice mezi dobrotou a naivitou je velmi tenká

Táta mě chce vydědit

Věděla jsem, že jim to musím říct. Už jsem to v sobě nemohla dál dusit. „Přijali mě na grafiku,“ vyhrkla jsem u večeře. Máma ztuhla s lžící ve vzduchu. Táta odložil nůž a podíval se na mě. „Měli jsme dohodu,“ zavrčel a přimhouřil oči.

„Žádnou dohodu jsme neměli,“ odpověděla jsem. „To bylo jen vaše rozhodnutí. Nikdy se mě nikdo neptal, co chci já.“

„Tohle je tvůj domov, tvůj život,“ třískl táta dlaní do stolu. „A ty to chceš zahodit kvůli... nějakým čmáranicím?“

„To nejsou čmáranice,“ zašeptala jsem. „A tohle není můj život. Je to tvůj sen.“

„Všechno jsme dělali pro tebe,“ ozvala se máma roztřeseným hlasem. „Vychovávali jsme tě, starali se o tebe, a ty teď...“

„Já nechci vařit. Nikdy jsem nechtěla,“ podívala jsem se na ni a pak na tátu. „Chci odejít. Chci studovat.“

Táta prudce vstal, ale ovládl se a klidně řekl: „Jestli půjdeš na tu tvou grafiku, vyškrtávám tě ze závěti. Nedostaneš nic. Ani korunu. Pamatuj si to.“ Pak odešel. Seděla jsem, zírala na jídlo, které už dávno vystydlo. Utekla jsem do pokoje. Snažila jsem se něco kreslit, ale čáry v mém bloku nedávaly smysl. Nedokázala jsem pochopit, že to opravdu řekl. Můj táta – ten, který mě kdysi nosil na ramenou po kuchyni...

Tibor (39): Vyrůstal jsem jako vymodlené dítě svých rodičů. Až v dospělosti jsem zjistil, že to celé bylo jinak

Máma mě nechápe

Zaklepání bylo sotva slyšet. Máma vešla tiše a posadila se ke mně na postel. Mlčela tak dlouho, až jsem se začala cítit provinile. „Natálko...“ zašeptala a pohladila mě po ruce. „Táta... on je takový. Ale pak ho to přejde.“

Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že to není pravda.

„Možná bys mohla zkusit studovat dálkově. O víkendech sice máme spoustu práce, ale nějak si bez tebe poradíme.“

„Mami... A co moje sny? Mám vařit celý život jen proto, že vy dva si neumíte představit nic jiného?“

„Táta ti to nikdy neodpustí,“ zašeptala. „A já tě nechci ztratit.“

„Ztratit?“ podívala jsem se na ni nevěřícně. „On už mě odepsal. A ty mu jen přikyvuješ.“

Neodpověděla. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli se i ona někdy něčeho musela vzdát. Neudělala jsem to. V pokoji zavládlo ticho. Podívala jsem se na ni a poprvé jsem v ní neviděla mámu, ale ženu, která je otrokyní vlastních rozhodnutí, strachu a manžela, který měl vždy poslední slovo. Tehdy jsem začala plánovat útěk.

Kamila (29): Moje matka mě donutila vystudovat medicínu. Já sama jsem ale doktorkou nikdy být nechtěla

Rozhodla jsem se utéct

Srpen pomalu končil. Jednoho dne u snídaně táta řekl stroze: „Zítra vstáváš v šest. Testujeme nové menu, bude s tím spousta práce.“

„Jasně,“ odpověděla jsem klidně a sáhla po krajíci chleba. Večer jsem ze skříně vytáhla sportovní tašku. Sbalila jsem si skicák, notebook, oblečení a obálku s penězi, které jsem měsíce schovávala mezi starými učebnicemi. Nějakou dobu mi to bude stačit. Nenechala jsem vzkaz. Bála jsem se, že kdybych začala psát, rozmyslela bych si to. Po půlnoci jsem potichu vyšla z bytu. Zámek cvakl bezhlučně. To, že jsem odešla, mě bolelo, ale zároveň jsem konečně mohla svobodně dýchat.

Druhý den ráno jsem v osm seděla na první přednášce. Dívala jsem se kolem sebe a cítila, že tohle je místo, kam patřím. Můj telefon mlčel. Ani jedna zpráva z domova. Jako by tam už pro mě nebylo místo. Dny ubíhaly, ale stále nic. Občas jsem se podívala na tátův profil na sociální síti. Má tam nové fotky z restaurace, nové menu a hýří úsměvy. Dívala jsem se na displej telefonu a začínala chápat, že pro své rodiče už opravdu neexistuju...

Další příběhy ze života →

Standa (45): Rodiče mají miliony na kontě a nám nedají ani korunu. Štve to mě i mé sestry

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].