Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKateřina má spor se svou tchyní. Neshodly se na tom, jaká strava je vhodná pro malé dítě. Kateřina dává svému synovi zdravá jídla, zatímco tchyně nedá dopustit na řízky a tlačenku.
Ráda mám všechno pod kontrolou – obzvlášť pokud jde o mého syna Honzíka, který nedávno oslavil druhé narozeniny. Mám jeho denní režim pečlivě naplánovaný: spánek, procházky, jídlo. Věřím ve zdravou výživu, takže naše kuchyň je plná biopotravin – mrkev, dýně, jehněčí...
Tchyně dala mému synovi tlačenku
Moje tchyně je žena z venkova. Je pyšná na to, že si všechno udělá sama – od másla až po klobásy. Já jsem městská holka, vyrostla jsem na salátech a bílém jogurtu s ovocem. Když k nám tchyně přijela na návštěvu, vždycky přivezla něco „domácího“ pro Honzíka. Nejdřív jsem to brala s úsměvem a krabičky s jídlem jsem jemně odsouvala stranou.
Na jednu návštěvu nikdy nezapomenu. Strčila Honzíkovi do pusy kousek tlačenky a já zdvořile protestovala: „Prosím, nedávejte mu to, je na to ještě moc malý.“
Podívala se na mě shovívavě a odpověděla: „Nepřeháněj, já vím, co dělám.“
Přemohla jsem se a neřekla jsem jí, co si myslím. To bylo poprvé, kdy se střetly naše přístupy k výchově. Co mě ještě čeká?
Tchyně mě nerespektovala
Jednoho dne jsem se vrátila z nákupu a jakmile jsem otevřela dveře, zacítila jsem vůni smaženého masa. To mě zarazilo, protože než jsem odešla, připravila jsem zeleninovou polévku, kterou měla tchyně dát Honzíkovi. Nakoukla jsem do kuchyně a tam seděla u stolu s Honzíkem na klíně a v ruce držela vidličku s kouskem vepřového řízku. Honzík, celý rozzářený, natahoval ručičky pro další sousto.
„Říkala jsem vám, že mu takové věci nemáte dávat. Na smažené jídlo je ještě moc malý,“ řekla jsem lehce podrážděně.
„Je to jen pár soustíček,“ pokrčila rameny. „Vychovala jsem tři děti a žádné neumřelo.“
„Ale já jsem jeho máma...“ odpověděla jsem.
„Ve městě neumíte dítě nakrmit bez nějaké hotovky z krámu,“ pronesla ironicky.
Neřekla jsem nic. Jen jsem jí vzala Honzíka a odešla jsem z kuchyně nasycené pachem smažených řízků. Nešlo jen o ten jeden kousek masa. Bála jsem se, že to bude dělat dál za mými zády, přesvědčená, že moje pravidla jsou jen hloupý rozmar. Věděla jsem, že budu muset nastavit jasné hranice.
Pohádaly jsme se
„Nechci, aby můj syn jedl sladkosti nebo smažené jídlo. Je to důležité pro jeho zdraví,“ řekla jsem tchyni, když Honzík usnul.
„Takže si myslíš, že mu ubližuju?“ naštvala se.
„Myslím, že nerespektujete mou výchovu,“ odpověděla jsem klidně.
„Jestli nemůžu o vnuka pečovat po svém, tak sem chodit nebudu!“ vyštěkla, popadla kabelku a odešla.
Večer mi manžel řekl, že mu máma volala. „Říkala, že jí nedovolíš být babičkou,“ pronesl rozpačitě.
„Ty se jí zastáváš? Krmí naše dítě nezdravým smaženým jídlem.“
„Jen nechci, aby se to ještě víc vyhrotilo,“ odpověděl vyhýbavě.
Zklamalo mě to. Měla jsem pocit, že můj názor nikdo nebere vážně.
S tchyní nejsem v kontaktu
Tchyně k nám přestala jezdit. Myslela jsem, že je to jen dočasné, ale brzy jsem zjistila, že na rodinných setkáních všem vykládá, jak jí nedovolím ani sáhnout na vnuka. Jednoho večera, když Honzík usnul, se mě manžel zeptal, jestli bych nemohla ustoupit.
„Mám ustoupit, když jde o zdraví našeho dítěte?“
„Vždyť je to jen jídlo...“ povzdechl si.
Nechala jsem se tedy přemluvit a o víkendu jsme jeli k tchyni na oběd. Nedopadlo to dobře, trvala na svém a chtěla do Honzíka cpát vepřo knedlo zelo. Ani jsem nepředstírala zdvořilost, sebrala jsem syna a odešla. Manžel tam zůstal.
Od té doby nejsem s tchyní v kontaktu. Manžel o své mámě nemluví a já přestala věřit, že by se něco mohlo změnit. Honzík roste jako z vody. Jí zdravě, což mi dělá radost. Jen mě trochu mrzí, že jsem ho odstřihla od babičky. Když ho někdy pozoruji, jak si hraje na koberci, představuju si, že by to mohlo být jiné. Babička by ho mohla leccos naučit a vyprávět mu o tom, jak se žilo kdysi.
Uvědomila jsem si, že v rodinných konfliktech většinou nebývá vítěz. Obě strany se cítí ukřivděné a mezi nimi zůstává ticho, které nikdo neumí zaplnit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
