Lenka (30): Dala jsem dceru do jeslí, abych se mohla vrátit do práce. Tchyně mi řekla, že to dělají jen špatné matky

Mateřství je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo – ale taky nejnáročnější. Když jsem se po krátké rodičovské dovolené vracela do práce, měla jsem v hlavě zmatek. Těšila jsem se, že zase budu mezi lidmi a nebudu celý den mluvit jen o plenkách a mrkvové kaši. Ale rovněž mi každý den pukalo srdce, když jsem malou Sáru nechávala v jeslích a věděla, že ji uvidím až odpoledne. Pokaždé, když jsem za sebou zavřela dveře, nahrnuly se mi do očí slzy...

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (39): Čekám páté dítě, ale tchyně z toho šílí. Její urážka mě velice ranila

Tchyni se to nelíbilo

Tchyně byla proti mému návratu do práce. Denně mi říkala věty jako: „Dítě se neopouští kvůli kariéře... Matka má být se svým dítětem, ne někde v kanceláři... Jednou toho budeš litovat...“ Někdy to řekla jen tak mimochodem, jindy přímo, s pohledem plným odsouzení. Každý její komentář byl jako trn, který mě bodal do srdce.

Byla jsem rozpolcená. Nechtěla jsem se vzdát své práce, nezávislosti a sama sebe. Ale zároveň jsem cítila, jak se moje sebedůvěra každý den drolí. Měla jsem pocit, že musím být dokonalá matka – vždy usměvavá, vděčná, odpočatá. Jenže to není jednoduché.

„Kdybys svou dceru opravdu milovala, nikdy bys ji nesvěřila cizím lidem!“ vyštěkla na mě tchyně jednoho dne.

„Tak si ji vezměte na starost vy, když víte všechno nejlíp,“ odsekla jsem.

„Já už jsem svoje děti vychovala. Teď je řada na tobě...“ dodala.

Třásla jsem se vztekem i bezmocí. Utekla jsem do koupelny, abych nevybuchla. Zamkla jsem se a jen jsem zírala do zrcadla. Viděla jsem ženu s unavenýma očima. Jediné, co jsem chtěla slyšet, bylo: „Děláš, co můžeš. Jsi dobrá máma.“ Místo toho jsem pořád slyšela, že jsem líná a sobecká.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (42): Tchyně za mými zády celé dny vykrmuje moje děti. Bojím se, že budou obézní

Tchyně se mi postará o dceru

Druhý den ráno, když jsem se chystala do práce, se na mě tchyně dívala pohledem plným opovržení. Tentokrát mě to rozčílilo víc než jindy. Když jsem sáhla po klíčích od auta, ozvala se: „Tak co, zase bude malá celý den s cizími lidmi?“

Zhluboka jsem se nadechla, otočila se k ní a poprvé po dlouhé době jsem si nehrála na hodnou snachu. „Tak si ji vezměte na starost vy. Jste celý den doma...“

Bylo vidět, že ji to zaskočilo. Chvíli mlčela, pak se pousmála: „Ukážu ti, co to znamená vychovávat dítě.“

„Tak si ji zítra vezměte,“ řekla jsem klidně.

„Ráda,“ odpověděla až příliš sebevědomě. „Aspoň uvidíš, jak má vypadat péče o dítě.“

Přikývla jsem a odešla. Cítila jsem úlevu, že jsem konečně řekla, co si myslím. Že už se neomlouvám a nevysvětluju. Ale hned nato přišel strach. Udělala jsem dobře? Zvládne to? Co když bude Sára plakat? Co když bude chtít jít za mnou? Tchyně to určitě bude považovat za důkaz, že jsem špatná matka...

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (33): Tchyně říká, že nejsem skutečná máma, protože jsem rodila císařem

Nechala jsem dceru s tchyní

Další den jsem vstala dřív než obvykle. Sára ještě spala. Nervózně jsem jí připravila snídani, oblečení a oblíbené hračky. Připadala jsem si, jako bych tchyni nechávala návod k obsluze, přestože sama vychovala dvě děti. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo moje dítě. Moje Sára...

Když tchyně přišla do kuchyně a viděla stůl plný věcí, ušklíbla se. „Přeháníš to,“ zamumlala. „Na jeden den toho není třeba tolik.“

Neřekla jsem nic. Políbila jsem ještě spící dcerku na čelo, zašeptala, že se máma vrátí co nejdřív, a odešla jsem. Byla jsem nervózní, ale nedala jsem to na sobě znát. V autě jsem se rozbrečela.

V práci jsem se nedokázala na nic soustředit. Čas se neskutečně vlekl. Pořád jsem přemýšlela, jestli Sára něco snědla, jestli si hraje, jestli ji tchyně dokázala uspat. Neustále jsem koukala na mobil, ale žádná zpráva mi nepřišla. Nechtěla jsem volat, abych Sáru náhodou nevzbudila.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (28): Tchyně si myslela, že se neumím postarat o miminko. Dostala lekci, na kterou nezapomene

Náš vztah se změnil

Když jsem se vrátila domů, opatrně jsem otevřela dveře. Na zemi byly rozházené hračky a z obýváku se ozýval tichý pláč. Tchyně seděla na gauči s malou Sárou přitisknutou k rameni. Dcera vzlykala a tchyně zírala do prázdna. Oči měla červené, vlasy rozcuchané, halenku špinavou od kaše.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

Neodpověděla. Podívala se na mě a sklopila oči. Nebylo v ní nic z té přísné, neomylné ženy. Byla to jen unavená babička, kterou realita srazila na kolena.

„Není to tak jednoduché, co?“ řekla jsem tiše.

Neodpověděla, ale ani nemusela. Ticho bylo výmluvnější. Něco se mezi námi změnilo. I já jsem se změnila. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mám právo rozhodovat sama za sebe. Že se nemusím obhajovat za každou hodinu strávenou mimo domov. Cítila jsem se silnější. Jako by mi někdo vrátil můj vlastní život.

Věděla jsem, že z nás nebudou nejlepší kamarádky. Pořád nás dělily roky, názory, přístup k životu. Někdy si říkám, jak rychle se dokážeme navzájem odsoudit. Matky, babičky, dcery – místo abychom si pomáhaly, házíme si klacky pod nohy. Tchyně se na mě měsíce dívala jako na někoho, kdo nezvládá něco, co by mělo být přirozené. A já ji viděla jako přísnou soudkyni, která jen čeká, až uklouznu. Ani jedna z nás neměla pravdu, ale ani jedna nebyla bez viny...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dorota (34): Tchyně se ke mně nikdy nechovala hezky. Změnila se, když jsem podržela rodinu v těžké chvíli

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].