Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když se Alena vrátila z porodnice, zjistila, že tchyně ji vůbec nebere vážně. Pořád ji poučovala a říkala, že se neumí postarat o miminko. Jednoho dne toho Alena měla dost a rozhodla se dát tchyni lekci.
Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že mateřství bude něco krásného. Představovala jsem si, jak chovám malého Toníka v náručí, líbám ho na čelíčko a šeptám mu něžná slova. Snila jsem o našich společných chvílích, o jeho prvním úsměvu a dětském žvatlání...
Tchyně věděla všechno líp
Jenže místo toho, abych si Toníka užívala a budovala s ním to pouto, o kterém všichni mluví, jsem měl pocit, že mi ho někdo bere. Že jsem jen dočasná výpomoc. Jeho výchovu převzala moje tchyně. Každý den k nám chodila s taškami plnými jídla, rad a výčitek.
„Takhle se miminko nedrží,“ opravovala mě hned po mém návratu z porodnice. „Máš ho málo zabaleného, určitě nastydne,“ dodávala, když jsem se snažila syna uspat.
A já jen pokorně přikyvovala jako beránek a mumlala: „Ano, zkusím to jinak. Máš pravdu.“ Chtěla jsem být slušná, chtěla jsem být ta ideální snacha, co se nehádá. Nechtěla jsem, aby můj manžel musel stát mezi námi. Ale on tam stejně stál a rozpačitě se na nás koukal.
Měla jsem pocit, že tchyně mi nepomáhá, jen mě pomalu ničí. Brala mi moji roli, moje přesvědčení, že jsem dobrá máma. Místo toho, abych se bránila, jsem jen mlčela. Bála jsem se, že kdybych cokoli řekla, manžel se přikloní k ní – a já o něj přijdu stejně, jako přicházím o svého syna. Často jsem přemýšlela, jestli vůbec mám právo být mámou. Nejsem příliš slabá, nezkušená, hloupá? Proč si neumím nastavit hranice? Proč mě její věčná kritika tak bolí, že večer brečím do polštáře a pak dělám, že je všechno v pořádku?
Tchyně mě naštvala
Ten den tchyně přišla jako vždy v deset – s plnými taškami, jako bychom doma hladověli. Byla ve svém živlu, komentovala, radila, přerovnávala, jako bych byla holka, co si jen hraje na mámu. Toník ležel na přebalovací podložce, vrtěl se a byl mrzutý. Chystala jsem mu koupel. Voda už tekla, zkoušela jsem teplotu rukou. Pro mě byla akorát.
„Je studená!“ vyhrkla tchyně, když strčila ruku do vaničky. „Chceš, aby nastydl?“
„Zkoušela jsem to, je dobrá...“ pípla jsem.
„Dobrá?“ odfrkla. „Uhni, já to udělám...“ řekla, odsunula mě, otočila kohoutkem a znovu zkusila teplotu vody prstem.
Toník se rozplakal a já cítila, jak ve mně roste vztek. „Ne, zvládnu to sama,“ řekla jsem, jak nejklidněji to šlo, i když to ve mně vřelo.
Tchyně se na mě podívala podrážděně. „Sama? Ty přece vůbec netušíš, jak se koupe tak malé dítě. Nech to radši být...“
„Tak si to klidně dělej sama, když všechno víš nejlíp!“ vyletělo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.
Potřebovala jsem klid
V tu chvíli se ozvalo vrznutí dveří. Do koupelny vešel můj manžel a zmateně se rozhlédl. „Co se tu děje?“ zeptal se a podíval se nás.
„Nic. Alča je nervózní,“ řekla rychle tchyně, aby mě shodila. „Křičí, protože neumí vykoupat dítě.“
„Neumím?“ zopakovala jsem pomalu, neschopná uvěřit tomu, co jsem slyšela. „Nemohla bys mi už konečně trochu věřit místo toho věčného kritizování?“
„Holky, prosím vás... Mami, nech to být, Alča se to učí...“ pronesl manžel unaveně.
Alča se to učí... Ta slova mě bodla jako nůž. Dívala jsem se na něj, na tchyni, na Toníka, který pořád plakal. A měla jsem pocit, že mě nikdo z nich nebere vážně. Zavřela jsem se v ložnici a seděla na posteli. Věděla jsem, že musím něco udělat – jinak se z toho zblázním. Když se na mě manžel přišel podívat, už jsem měla plán, jak tchyni konečně naučit držet se zpátky. „Dneska jdu ven,“ řekla jsem tiše. „Toník zůstává s tvojí mámou.“
Zamračil se. „Je to dobrý nápad?“
„Už nemůžu dál... Buď ustoupí, nebo se zblázním.“
Řekla jsem tchyni, že odcházím a nechávám jí Toníka. Než stihla cokoli říct, zabouchla jsem za sebou dveře a sešla po schodech dolů. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila, že mohu volně dýchat. Šla jsem do obchodního centra, dala jsem si kávu a prošla pár obchodů, na které jsem v poslední době neměla čas.
Tchyně dostala zabrat
Domů jsem se vrátila asi po dvou hodinách. Ruku jsem měla na klice dobrých pět minut, zadržovala jsem dech a přemýšlela, co mě čeká. Vešla jsem do chodby. Dveře do dětského pokoje byly pootevřené – a uvnitř vládl chaos. Plenka ležela vedle přebalovací podložky. Toník ležel v postýlce a usedavě plakal, tvář měl červenou a zpocenou. V kuchyni ležela na zemi lahvička a vytékalo z ní mléko.
Tchyně seděla na gauči, zírala do prázdna, ruce se jí třásly, v očích měla slzy. Když mě uviděla, pokusila se vstát, ale hned si zase sedla, jako by ji nohy neunesly. „Nechtěl jíst...“ zašeptala. A v jejím hlase jsem poprvé slyšela bezmoc. „Plakal... nevěděla jsem, co dělat... Nešlo ho utišit. Já jen chtěla pomoct...“
Toník plakal tak zoufale, až mi pukalo srdce. Vzala jsem ho do náruče a pevně přivinula. Cítila jsem, jak se třese, jak vzlyká, jak ve mně hledá klid. Kolébala jsem ho a tiše šeptala: „Ššš... Maminka je tady... Už jsem tu, zlatíčko...“
Podívala jsem se na tchyni. Obličej měla šedý a byla vyčerpaná.
„Teď víš, jaké to je,“ řekla jsem tiše. „Nepotřebuju kritiku. Potřebuju oporu.“
Ten den se mezi námi něco změnilo. Tchyně už nenosila tašky s jídlem a nepoučovala mě. Místo toho se mě začala ptát, jestli něco nepotřebuji. A začala mi skutečně naslouchat. Nebylo to dokonalé – občas se do něčeho vložila – ale bylo to tišší, opatrnější. A já, i když jsem si v sobě nesla křivdu, jsem cítila, že konečně můžu být mámou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
