Eva (70): Nevím, jak našim dětem taktně říct, že už nemáme na hlídání vnoučat sílu

S manželem máme dvě děti, dceru a syna, přičemž oba jsou již nějaký ten pátek dospělé a už s vlastními dětmi. Být babičkou a dědečkem má svá kouzla, ale nesmí se to přehánět. Od dcery Petry máme nejstaršího vnuka Martina, kterému bude brzy patnáct, od syna Tomáše zase osmiletého vnuka Davida a nejmladší šestiletou vnučku Aničku. Všechny tři celým svým srdcem milujeme, jen práce babičky a dědečka na plný úvazek bývá leckdy náročná.

Helena (58): Dcera mě prosila o hlídání dětí kvůli práci. Pak jsem zjistila, proč se domů vracela tak pozdě

Hlídání je náročné

Můj manžel je od nedávné autonehody velmi málo pohyblivý, což je jeden problém a druhý představuje fakt, že abychom všechny ty krky přes různé svátky a volna, kdy bývají u nás, uživili, musím já přes týden chodit přivydělávat do práce. Ono se to nezdá, ale tu je nějaká čokoládka, tu dortík, tam chce zase peníze na přilepšenou a suma sumárum v domácí kase nezbude nic. Po náročném týdnu bychom si s manželem nejraději o víkendu odpočali, jenže přesně to nepřipadá takřka nikdy v úvahu.

Týden co týden,, přesně v devět ráno zazvoní v sobotu mobil a posléze domovní zvonek. To už přichází buď nejstarší vnuk Martin anebo děti od syna. Zatímco Martin si vystačí sám a většinou se doma moc neohřeje, protože jde ven s kamarády, o Aničku a Davida postaráno být musí. A tak se staráme, co nám síly stačí, i navzdory tomu, že děti umí být občas pěkně nevděčné.

Edita (30): Tchyně mi kvůli výchově dětí dělá ze života peklo. Přitom sama selhala po pouhé hodině hlídání

Děti se jim do programu nehodí

Někdy nám je rodiče po náročných sobotách přivezou k pohlídání i na neděli, přičemž nejednou u nás musí přespat. Kde kdo mi říká: „Jste nespokojení? Tak převychovejte jejich rodiče.“ Jenže to dost dobře nejde. Jak dcera, tak syn chodí po celý týden do práce „od nevidím do nevidím“, a když už přijde víkend, jsou jako smyslu zbavení. Pokud zrovna nelétají po supermarketech a neshánějí aktuální slevy, domlouvají si různé srazy s přáteli, kam se jim děti samozřejmě do programu nehodí.

Už kolikrát jsem se ptala: „Proč si nemůžete vzít ty děti na starost i o víkendu?“ Ale odpověď byla jednoduchá. Na tah s přáteli děti nepatří, (což mají pravdu) a do obchodu s nimi, pokud možno raději společně nechodí, protože by zase mohly vidět nějakou novou hračku.

Tereza (62): Dcera si na mě vzpomene jen tehdy, když jí dojdou peníze nebo potřebuje hlídání pro psa. Je to smutné

Potřebovali bychom oddech

Ostatně finance jsou kámen úrazu obou. Zatímco dcera Petra žije ve volném vztahu, lépe řečeno sama a raději než nový mobil pro syna, pořídí si z měsíčního přísunu peněz drahé kecky. Syn zase rád utrácí za a tzv. „zážitky“. Vždyť proč ne, když prarodiče jejich ratolesti ochotně pohlídají, kdykoliv se na ně pískne.

A tak si s manželem říkáme, že už je na čase vymyslet způsob, jak jim slušně, ale názorně vysvětlit, že děti jsou jejich, nikoliv naše, a dokonce že i milující prarodiče by si od vnoučat občas rádi oddechli. Jak fyzicky, tak finančně. Manžel už kolikrát rozhodl: „Dnes bude ten den,“ ale nakonec se pořád k ničemu nemáme. Vždyť jsou to děti našich dětí a odmítání je v tomto ohledu těžké.

Barbora (65): Odmítla jsem v důchodu dělat to, co se ode mě čekalo. Dcera se mnou kvůli tomu přerušila kontakt

Názor vztahové koučky

Mnoho prarodičů si podobnou situaci vůbec nedovolí přiznat nahlas. Bojí se, že budou působit sobecky, neochotně nebo jako „špatní“ prarodiče. Jenže únava, vyčerpání a potřeba vlastního klidu nejsou selháním. Jsou přirozenou součástí života, zvlášť ve chvíli, kdy věk, zdravotní komplikace nebo finance začnou nastavovat limity.

Eva se svým manželem se dostali do velmi typické pasti. Z lásky a ochoty pomáhat postupně vznikla samozřejmost. A právě v tom bývá největší problém. Děti si často ani neuvědomí, že jejich rodiče už nefungují jako bezedný zdroj energie, času a peněz. Když pomoc trvá dlouhodobě a bez hranic, okolí si na ni zvykne stejně automaticky jako na vodu, která teče z kohoutku.

Je důležité říct jednu podstatnou věc. Prarodiče nejsou povinná víkendová služba. Ano, mohou být obrovskou oporou rodiny, ale nemají nést hlavní tíhu rodičovství za své dospělé děti. A už vůbec ne na úkor vlastního zdraví, vztahu nebo psychické pohody.

V příběhu je navíc patrné ještě něco jiného - Eva s manželem necítí jen únavu, ale i určitou křivdu. Zatímco oni řeší, zda vyjdou s penězi a mají sílu postarat se o malé děti, jejich děti investují energii i finance hlavně do vlastního pohodlí a zážitků. To pak přirozeně bolí. Jenže dlouhodobě potlačovaná nespokojenost většinou nevede k větší blízkosti, ale k tichému hromadění frustrace.

Velmi častou chybou bývá čekání, že si to druhá strana „nějak uvědomí sama“. Obvykle neuvědomí. Ne proto, že by děti byly zlé, ale protože systém funguje. Mají volné víkendy, děti jsou v bezpečí, prarodiče neprotestují. Proč by tedy něco měnili?

Řešením proto není výčitka ani dramatické ultimátum, ale klidně nastavené hranice. Třeba úplně obyčejná věta: „Máme vás i děti moc rádi, ale už nezvládáme hlídat každý víkend.“ Bez omlouvání, bez dlouhého vysvětlování, bez pocitu viny. Hranice nejsou trest. Jsou informace o tom, co člověk ještě zvládne a co už ne.

Mnoho seniorů má pocit, že když jednou řeknou „ne“, ztratí kontakt s rodinou nebo lásku vnoučat. Ve skutečnosti ale zdravé vztahy nestojí na neustálém sebeobětování. Vnoučci i dospělé děti potřebují vidět, že i babička a dědeček mají své potřeby, únavu a právo na odpočinek.

A možná je právě teď ideální chvíle změnit model fungování. Nemusí jít o úplné odmítnutí hlídání. Stačí méně často. Jen některé víkendy. Nebo jasně domluvený režim dopředu místo spontánního „přivezení dětí v devět ráno“. Rodina se novému nastavení pravděpodobně chvíli bude přizpůsobovat, možná zazní i nespokojenost. To ale ještě neznamená, že Eva s manželem dělají něco špatně.

Naopak. Učí své děti jednu důležitou věc: že pomoc je krásná tehdy, když je dobrovolná, ne když člověka úplně vyčerpá.

Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová poradkyně, certifikovaná koučka a lektorka komunikačních dovedností. Více info zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].