Petra (42): Tchyně za mými zády celé dny vykrmuje moje děti. Bojím se, že budou obézní

„No tak, Štěpáne, sněz aspoň něco...“ prosila jsem syna, který už potřetí jen přehrnoval těstoviny z jedné strany talíře na druhou. Uvařila jsem jeho oblíbené – s tvarohem a skořicí. Jindy by už dávno měl prázdný talíř. Pohlédla jsem na dceru, i Anička se v talíři jen šťourala. Snědla tvaroh, zbytek nechala. Něco bylo špatně. Děti milovaly tyto těstoviny. A teď najednou...

Začala jsem se obávat, jestli náhodou nejsou nemocní. V jejich věku se to stává často – a většinou onemocní oba najednou. Naštěstí by mi v tom případě měl kdo pomoci. Moje tchyně u nás bydlela už několik týdnů, zotavovala se po operaci kolene.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (30): Moje tchyně dávala přednost vnukovi před vnučkou. Došlo na hádku i prozření

Děti nechtěly jíst

Ze začátku jsem měla strach, jak zvládneme každodenní soužití s tchyní – dřív u nás bývala jen pár dní do roka. Teď byla součástí našeho běžného života. Kupodivu to fungovalo. Miluje vaření, já ne, takže jsem jí s radostí přenechala kuchyni. Měla jsem víc času a méně stresu.

Jenže dnes, i přes veškerou snahu a speciální jídlo, děti skoro nejedly. Štěpán odsunul talíř s výrazem, jako by to bylo něco odporného. „Já už nemůžu,“ zamumlal.

„Já taky nechci,“ přidala se Anička.

Pak oba vstali od stolu a zmizeli ve svém pokoji. Zůstala jsem v kuchyni sama a zírala jsem na jejich talíře. „To není normální,“ zašeptala jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (28): Tchyně si myslela, že se neumím postarat o miminko. Dostala lekci, na kterou nezapomene

Tchyně to s nimi umí

Když se tchyně vrátila z večerní mše, svlékla si kabát a zamířila rovnou do kuchyně. „Oni nic nesnědli?“ zarazila se, když uviděla zbytky.

„Vypadalo to, že nemají hlad. Uvařila jsem jim to, co mají rádi, ale sotva ochutnali,“ pokrčila jsem rameny.

„Možná jsi jim to měla nakrájet na menší kousky. Nebo přidat trochu marmelády? Děti je třeba motivovat,“ řekla.

Než jsem stačila něco říct, připravila talíř plný chlebíčků a šla rovnou do dětského pokoje. „Babi, ne! Nemáme hlad! Hrajeme si!“ protestovaly děti.

„Ale no tak,“ zazněl její veselý hlas. „Klidně si hrajte. Jen otevřete pusinku, když vám babička dá sousto, ano?“

A v tu chvíli mi to došlo – drobečky v pokoji, nechuť k večeři... Za chvíli se tchyně vrátila s prázdným talířem a výrazem vítězky. „Vidíš? Snědli všechno!“ řekla pyšně. „Musí se na to chytře – malé porce, rychle nakrmit, ani si toho nevšimnou!“

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (32): Mám kvůli hlídání dcery výčitky. Pokaždé se bojím, v jakém stavu mi ji tchyně vrátí

Přišla jsem na to, co tchyně dělá

Po té večeři jsem začala víc sledovat, co tchyně s dětmi dělá. A rychle jsem zjistila, že je krmí prakticky celý den. Ráno – ještě než si vyčistily zuby – běhala za nimi s miskou jogurtu s banánem. Pak chodila po bytě s malými jednohubkami – chlebíčky, jablka, bábovka. Mezitím pudink, sušenka, rohlík s pomazánkou. „Děti musí jíst často – rychle mají hlad,“ usmívala se bezelstně.

Děti někdy před babičkou utíkaly. Anička se schovávala za závěs, Štěpán si zalezl pod postel. Ale časem oba přestali vzdorovat. Tchyně za nimi přišla s lžičkou a oni – jako na povel – otevřeli pusy, žvýkali, polykali a hráli si dál.

Jednou jsem stála za dveřmi a pozorovala je. Dusil mě vztek. Tohle od tchyně nebyla pomoc s dětmi. Tohle byla sabotáž. Anička a Štěpán pak přicházeli ke stolu nacpaní – i když oficiálně nic nejedli. Není divu, že pak nestáli o večeři. Pro ni to možná byla péče, láska, babičkovská starostlivost. Pro mě chaos, zkažené chutě a roky výchovy v háji. Nechtěla jsem se s ní hádat, ale začala jsem odpočítávat dny do jejího odjezdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (46): Tchyně ignoruje moje pravidla. Učím dceru šetřit, ale ona jí dává peníze a plní každé její přání

Tchyně v tom neviděla problém

Jednou večer, když děti spaly, jsme si s tchyní daly čaj. Rozhodla jsem se promluvit si s ní o vykrmování dětí. „Vím, že to myslíš dobře, ale mám pocit, že pořád něco jedí. Celý den...“ začala jsem opatrně.

„Jasně, vždyť rostou! Potřebují energii,“ skočila mi do řeči.

„To ano, ale ne každých deset minut. Vždyť ty je honíš po bytě s talířem. Pak jsou pohodlné, kazí jim to apetit a vytváří si špatné návyky.“

Pokrčila rameny. „Moc to řešíš. Honzík jedl stejně a vyrostl z něj chlap jak hora.“

Zmlkla jsem. Viděla jsem fotky malého Honzy, tedy mého manžela. Měl kulatý obličej a břicho mu přetékalo přes kalhoty. Sám mi říkal, že nadváhy se zbavoval celé roky. „Vážně chceš, aby si tím prošli i Štěpán a Anička?“ zeptala jsem se tiše.

Tchyně se zarazila. Bylo vidět, že na to nemá odpověď. Jen zavrtěla hlavou a šla do svého pokoje. Věděla jsem, že tenhle boj nevyhraju. Budu muset počkat, až se vrátí domů. A pak můžu s dětmi začít znovu...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (31): Tchyně si myslí, že ví lépe než já, jak mám vychovávat dítě. Zahrnuje mě svými radami, ale já už na ně kašlu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].