
Barboru dlouhou dobu trápilo chování její tchyně. Měla své vlastní priority, pokud šlo o vnoučata. Pohádaly se kvůli tomu, ale pak se Barbora dozvěděla něco nečekaného...
Martinova máma miluje kluky. Když k nám přišla na návštěvu, Tomášek byl jejím princem, ale Lucinka se ztrácela v pozadí. Byla jsem z toho smutná a naštvaná zároveň. A tak jsem to začala řešit po svém. Tchyně odhalila svoji dávnou bolest.
Tchyně kluky miluje
Po narození Lucky se tchyně nechala slyšet, že příště to bude jistě chlapeček. Sama má tři syny, ale to jsem ještě netušila, jak moc je to vážné. Ona totiž žije jako ve středověku a myslí si, že syn je víc než dcera. Kdyby svůj názor alespoň skrývala. Po narození Tomáška měla najednou o naši domácnost mnohem větší zájem. Kočárek s Luckou vezla asi jednou. Tomáška chtěla hlídat stále. Svalovala to na Lucčin pláč.
Postupem času se to přiostřilo. Když se Lucie těšila, že ji babička obejme nebo že ji pochválí za obrázek, vždycky to skončilo u Tomáše. „Jé, Tomášku, ty jsi zase tak šikovný! Můj hrdina!“ A Lucie? „Tak co, holčičko, jak bylo ve školce?“ Ale odpověď si sotva poslechla.
Vím, že má ráda všechna svá vnoučata, ale tohle začínalo být moc. Lucie se na ni sice usmívala, ale v jejích očích byla vidět ta zklamaná touha po pozornosti. Snažila jsem se to dceři vynahradit a přes Martina zkusit jeho matku nějak napravit. Ten to ale nehodlal řešit. Nechce se se svojí máti o ničem hádat.
Jednou jsem to už nevydržela
Prostě jsem musela něco říct a konfrontovat tchyni přímo během jejího nevhodného chování. „Hele, já vím, že máš radši kluky, ale Lucie taky potřebuje pozornost. Ona není nějaký doplněk. Nechápu, proč to pořád děláš.“ Babička na mě koukala, jako by spadla z nebe. „Co tím myslíš, Barboro? A proč mě osočuješ před dětmi? Neumíš se ovládat!“
„Lucka se snaží o tvou pozornost, potřebuje podporu stejně jako on!“ Připomněla jsem i zarámovanou fotku vnuků na poličce, na které moje dcera chybí. Tchyně plácala něco o rozbitém rámečku, ale za půl roku to nenapravila. Jak to mám Lucii vysvětlit?
V tu chvíli se rozjela první velká hádka na tak zásadní téma. Martin se postavil mezi nás a začal říkat, že to takhle přece nemyslí a že se všichni máme zklidnit. V téhle situaci bylo víc než jasné, že jde o něco víc než jen o obyčejné rodinné neshody.
O dva dny později přišla tchyně za mnou
„Promiň, Barboro. Byla jsem hloupá. Máš pravdu. Neměla jsem se chovat tak, jak jsem se chovala,“ řekla a podívala se na mě smutně. „Lucie je úžasná holčička a já jsem jí měla víc věnovat pozornost. Nebylo to správné.“
Svěřila se mi s tím, že kdysi o první dítě přišla. Měla to být holčička a něco se v ní zlomilo. Jako by chtěla vymazat ze srdce nejen žal, ale i všechny holčičky v rodině. Nevěděla, že je to na jejím chování tak znát. Od té doby se všechno změnilo. Lucie dostává stejné množství pozornosti jako Tomáš. A i když se občas ještě objevují malé náznaky nevyváženosti, už to není tak vážné.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám na [email protected].