
Tánina tchyně si zakládala na pověsti neúnavné ženy činu. Kamkoli přišla, chlubila se svou šikovností a dokonalostí snad ve všem, na co sáhla. Dlouho jí to procházelo. Až do chvíle, kdy se jeden z jejích výmyslů vymkl kontrole a ona málem přišla o život.
Už když jsem si Marka brala, tušila jsem, že jeho máma má sklon k přehánění. Brala jsem to jako její zvláštnost, poslouchala jsem ji, ale s rezervou. Marek mě před její bujnou fantazií varoval, jenže já to tehdy nebrala vážně. Možná si to sama neuvědomovala, ale svými výmysly škodila i nám. Například o Markovi tvrdila, že je primářem v jedné z pražských nemocnic. A tak se stávalo, že mu sousedé volali, když jim bylo zle, nebo dokonce zvonili u dveří. Jenže Marek byl vědec. Specialista na biochemii, nikdy nikoho neléčil.
Tchyně měla excelentní přesvědčovací talent
Bydleli jsme kousek od sebe, takže jsme všechny její smyšlenky zažívali doslova z první ruky. Jednoho dne si vymyslela, že vynalezla úplně nový druh čokolády. Chlubila se tím široko daleko. Řekli byste si, že kdo ji zná, už jí dávno nevěří a bere ji stejně jako my s rezervou. Jenže omyl. Tchyně byla mistryně v přesvědčování. Okolní sousedé se nechali zlákat na ochutnávku.
Kdyby si za ty výmysly nesla následky sama, neřeknu ani slovo. Ale místo toho vtrhla k nám celá rudá, s tlakem 190 na 100, a spustila: „Musíme to vymyslet! Přeci nebudu před lidmi za blbce!“
„A kde mám jako vzít nový recept na čokoládu?“ stála jsem před její hysterickou prosbou jak opařená.
„Nevadí, oni to stejně nepoznají. Udělej nějakou domácí a přidáme do ní sušené jahody a pistácie,“ zavelela.
A já jen zírala.
Tchyně potřebuje odbornou pomoc
Ano, nakonec jsme tu čokoládu opravdu vyrobili. Domácí, obyčejnou a jak se dalo čekat, nikdo nepoznal rozdíl. Nikdo nevěděl, co v ní je, ale hlavně: nebylo v ní nic nového. Jenže ty věčné nervy a záchranné akce mě začínaly dostávat. Historka s čokoládou byla jen malý střípek z nekonečné mozaiky toho, co neustále tropila.
Někdy její fantazie zacházela až do extrému. Tvrdila, že vyhrála medaile snad za všechno možné a že Marek má její nadání v genech. Prý si sama smontovala skříň, napsala knihu a zná se s celebritami. Právě tehdy nám došlo, že tohle už není jen potřeba uznání, ale signál, že tchyně potřebuje pomoc.
Našla si způsob, jak si zbytečně zkomplikovat život
Kupodivu náš návrh přijala s nadšením. Zavezli jsme ji ke známému specialistovi a nechali ji tam s pocitem, že jsme udělali, co jsme mohli. Nečekali jsme zázraky na počkání, ale aspoň malou naději na změnu. A skutečně! Tchyně nejenže šla dobrovolně, ale dokonce se vrátila nadšená. Na terapii si našla novou kamarádku, pacientku téhož lékaře. Všechno vypadalo slibně. Až do chvíle, kdy se rozhodly začít s horolezectvím.
Tchyně své nové známé nakecala, že bývala mistryně v lezení, zatímco ta druhá dáma milovala extrémní výzvy. Dvojice se vydala na skálu s vizí velkého dobrodružství. Ten den mi zavolala: „Táni, s Helčou vyrážíme za něčím velkým. Jen Markovi řekni, že mu sdílím polohu. Nemůžu se mu dovolat“. Stála jsem s telefonem v ruce a nevěřícně zírala.
Pamatuju si, jak mi Marek volal celý bledý. Jeho máma spadla z velké výšky. Měla polámané celé tělo. Ta druhá paní naštěstí vyvázla bez zranění. A my si jen kladli otázku: kam až tohle celé může zajít? Už to totiž není jen otázka na terapii, ale každodenní realita.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].