Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Natálie doplatila na to, že na pleť použila mast od své tchyně. Měla jí pomoct s lehkou vyrážkou, ale výsledkem byl zarudlý obličej, který Natálii bolel a pálil. Skončila na pohotovosti.
Moje tchyně je typ ženy, která se objeví bez ohlášení a s celým obědem. Neodpustí si poznámku, že neumím vařit, a ukáže prstem na prach na poličkách. Za ty roky jsem se naučila přivírat oči. Můj manžel Adam pořád říká, že ona už jiná nebude. Vím, že to myslí dobře, jenže její „dobře“ se jen málokdy shoduje s tím, co za dobré považuji já.
Nejvíc mě štve, že má pocit, že rozumí úplně všemu – od výchovy dětí (které zatím ani nemáme) přes bytový design až po medicínu. Jakmile si postěžuju, že mě bolí břicho nebo že mám rýmu, okamžitě řekne: „Na to mám něco lepšího než ty vaše chemický svinstva.“ Pak ze své bezedné kabelky vytáhne skleničku s hnědavou mastí, která smrdí jako kombinace česneku, dehtu a perníkového koření. A tvrdí, že tahle mast zachránila půlku rodiny...
Na obličeji se mi udělala vyrážka
Jednoho dne se mi na tváři objevila lehká vyrážka – pravděpodobně to byla reakce na nový krém. Trochu to svědilo, ale nic vážného. Plánovala jsem přestat používat ten krém a dopřát pleti klid. To odpoledne k nám přišla tchyně. Ještě než jsem stihla cokoli říct, už byla v kuchyni a vybalovala nákup. „Co to máš na obličeji, holčičko?“ zeptala se starostlivě.
„To nic není.“
„Ty tomu nerozumíš. To je alergie. Dám ti něco, co vždycky zabere,“ prohlásila a začala štrachat v kabelce. Za chvíli vytáhla malou skleničku s něčím, co vypadalo jako špinavý vosk.
„Namaž si to na noc. Ráno to bude pryč.“
„Děkuju, ale fakt to zvládnu sama...“ začala jsem, jenže v tu chvíli vešel Adam.
„Mami, zase tvoje lektvary?“ usmál se ironicky.
„Neříkej to takhle,“ ohradila se dotčeně. „Kolikrát jsem vám pomohla, a vy jen samá chemie a chemie...“ pronesla a podala skleničku Adamovi. Ten si ji prohlédl. Nechtěla jsem další hádku. Vzala jsem si od Adama ten zatracený kelímek a odnesla ho do koupelny. Večer jsem si na tvář nanesla tenkou vrstvu. Vůně byla příšerná. Šla jsem spát s nepříjemným pocitem a mírným pálením.
Skončila jsem na pohotovosti
Ráno jsem se probudila s pocitem, že mi hoří obličej. Tváře jsem měla rudé, nateklé, poseté stovkami malých pupínků. Když jsem se podívala do zrcadla, chtělo se mi brečet. Obličej mě pálil a tepalo mi v něm. Vykřikla jsem.
Adam vtrhl do koupelny. „Co se stalo?“ zeptal se.
„Zázračná mast tvé matky, to se stalo,“ zasyčela jsem a jen stěží jsem zadržovala slzy. „Říkala jsem, že to nechci používat.“ Bolest byla pořád horší. Kůže se mi začala loupat, pupínky se proměnily v rudé fleky. Zkusila jsem chladivý gel, ale jen se to zhoršilo. A tak jsem vyrazila na pohotovost.
„Co se vám stalo?“ zeptal se lékař.
„Reakce na mast,“ zamumlala jsem.
„Jakou?“
„Nevím přesně. Dala mi ji tchyně. Prý zabírá na všechno. Neměla žádnou etiketu.“
Doktor si povzdechl. „Lidi si takovými věcmi můžou vážně ublížit. Tyhle zázračné masti můžou obsahovat cokoliv. Ani netuším, co vás mohlo podráždit.“ vydechl. Prohlédl mě, předepsal mi kortikoidní mast a léky proti zánětu. „Pár dní se vyhýbejte slunci a kosmetice. A hlavně už žádné pokusy...“
Přikývla jsem. Když jsem odcházela z ordinace, připadala jsem si jako úplná hlupačka. Seděla jsem v tramvaji, když mi zavolal Adam. Nezvedla jsem to. Volala i jeho máma, ale neměla jsem sílu poslouchat výmluvy.
Tchyni to vůbec nemrzelo
Nebyla jsem doma ani pět minut, když se ozval zvonek. Hned jsem věděla, kdo to je. Neměla jsem chuť otevřít, ale věděla jsem, že nedá pokoj. Tchyně se vřítila dovnitř jako uragán, v jedné ruce termosku a v druhé igelitku. „Přinesla jsem ti vývar. A tu mast taky – možná jsi jí použila málo, chtělo to pořádnou vrstvu.“
Všechno jsem jí odvyprávěla, včetně toho, co mi řekl lékař.
„Proč hned letět k doktorovi, když to jde vyléčit doma?“ podivila se.
„Prosím tě, přestaň,“ řekla jsem. „Nejsi doktorka. Přestaň si hrát na vševědoucí.“
„Ty bys s každou rýmou hned běžela na pohotovost!“ vyhrkla dotčeně.
„To nebyla rýma! To byla tvoje zázračná mast, která mi udělala tohle!“ ukázala jsem na svůj obličej. „Nikdy mě neposloucháš. Chováš se ke mně jako k dítěti. Nebo hůř, jako k nějaké hlupačce.“
Tchyně zmlkla, podívala se na mě a chvíli vypadala nejistě. Pak pokrčila rameny.
Manžel je na její straně
Když se Adam vrátil domů, podíval se na mě, pak na mámu. „Co se tady děje?“
„Zeptej se své maminky,“ odpověděla jsem suše a odešla do ložnice. Adam šel za mnou. Vypadalo to, že ani neví, kde začít. Chvíli jsme tiše seděli na posteli, než mě to přestalo bavit. „Odjedu na pár dní k mámě. Potřebuju si... odpočinout...“ řekla jsem.
Nezeptal se proč. Neprotestoval. Jen přikývl. Cestou k mámě jsem cítila úlevu, že odjíždím, ale i smutek – protože jsem vůbec nechtěla odcházet.
Vrátila jsem se v sobotu večer. Byt byl uklizený, na stole stála mísa s ovocem, Adam seděl v obýváku a koukal na fotbal. Ani se nezvedl. Asi po hodině zazvonil zvonek. Tchyně vešla tiše, v rukou držela tašku. „Možná jsem to trochu přehnala,“ řekla omluvným tónem. „Ale myslela jsem to dobře.“
Neodpověděla jsem.
„Někdy si člověk myslí, že dělá to nejlepší – a ono to dopadne úplně jinak,“ pokračovala.
„Je konec, už mi nebudeš říkat, co je pro mě dobré,“ řekla jsem klidně.
Podívala se na mě, ale nic neřekla. Manžel mlčel, což jsem brala jako znamení, že je na její straně...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Muzikant Ondřej Hejma zavzpomínal po 20 letech na SuperStar: Bylo to strašný, nemohl jsem vkročit do tramvaje
Muzikant Ondřej Hejma zavzpomínal po 20 letech na SuperStar: Bylo to strašný, nemohl jsem vkročit do tramvaje
Související články
