Kamila (31): Tchyně se po smrti tchána změnila. Zabrala náš byt a já už nemůžu ani do kuchyně

Když mi Dominik řekl, že se k nám po smrti jeho otce nastěhuje máma, nechtěla jsem mu to vymlouvat. Byla úplně na dně – zlomená, tichá a uzavřená. Vždycky byla v černém, v ruce držela růženec, celé hodiny seděla v křesle u okna a zírala ven, jako by čekala, že se její muž vrátí z práce.

„Potřebuje jen čas,“ říkával Dominik, když jsem si stěžovala, že jeho máma nechává otevřená okna nebo zapomíná vypnout plyn.

Snažila jsem se ji pochopit. Smutek na každého působí jinak. Sama jsem tím prošla – máma mi zemřela, když mi bylo sedmnáct. Znala jsem tu bolest. Ale věděla jsem i to, že se tím člověk nemůže nechat pohltit navždy.

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (34): Tchyně se mě snažila ponížit. To, co provedla svému synovi, ale bylo ještě horší

Tchyně se změnila

Začátky společného bydlení byly těžké, ale nějak jsme to zvládali. Nechala jsem ji být, nenarážela jsem na její zvyky, a ona se nepletla do mého vztahu s Dominikem. Jenže pak se to začalo pomalu měnit. Nejprve nenápadně, jednou se zmínila, že by si chtěla pozvat kamarádku na modlitbu. Říkala jsem si, že si alespoň bude mít s kým popovídat, třeba jí to pomůže dostat se z té deprese.

Jenže modliteb přibývalo. Ze dvou žen bylo pět, pak sedm. Brzy se u nás odehrávala odpoledne plná svíček, zpěvů a hlasitého naříkání. Zabraly obývák, kuchyň, někdy i chodbu. Nemohla jsem ani k vlastní lednici, protože zrovna probíhalo něco, čemu jsem vůbec nerozuměla.

Dominik viděl, že se cítím jako v pasti. Chápal svou mámu, ale chápal i mě. „Vím, že je to pro tebe těžké,“ řekl mi vážně jednoho dne. „A vím, že to přehání. Ale bojím se jí něco říct. Po smrti táty se hodně změnila.“

„Já se taky bojím,“ přiznala jsem. „Ale spíše toho, kam to povede, když s tím nic neuděláme. Už se doma necítím jako doma...“

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (42): Tchyně za mými zády celé dny vykrmuje moje děti. Bojím se, že budou obézní

Přicházím o svůj domov

Tchyně vstávala brzy ráno, ze svého pokoje vždy do kuchyně dotáhla stolek, rozložila na něm svíčky, ikony, sošky a misku se svěcenou vodou. Neodvážila jsem se tam ani pro sklenici vody. Když jsem si chtěla vzít něco z lednice, dívala se na mě, jako bych jí vtrhla do bytu. „Kamilo, zlatíčko, dneska je modlitební den. Mohla bys chvíli počkat?“ pronesla.

„Jen jsem si chtěla vzít něco k jídlu. Nebudu tě rušit,“ řekla jsem co nejmírněji.

„Ne, ne, o to nejde,“ odpověděla a položila si ruku na hruď. „Teď se tu dějí duchovní věci. Dnes je kuchyně posvátný prostor.“

„Posvátný prostor?“ zopakovala jsem si tiše pro sebe.

„Já vím, že je těžké to pochopit,“ pokračovala tónem, jako by mluvila s dítětem. „Ale tady se spojujeme s nebem. Není vhodné myslet na jídlo v takový okamžik.“

Šla jsem do obýváku a sedla jsem si na gauč. Uběhlo deset minut. Pak dvacet. Pořád jsem měla hlad – a rostoucí vztek. Pak jsem zavolala Dominikovi. „Chtěla jsem něco sníst, ale tvoje máma proměnila kuchyň v kapli,“ řekla jsem nervózně. „Dominiku, vážně to musíme snášet? Já už ani nevím, jestli tohle ještě je náš domov – nebo její...“ dodala jsem smutně. Slíbil, že si s ní o tom promluví a já si odešla koupit něco k jídlu.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (33): Tchyně říká, že nejsem skutečná máma, protože jsem rodila císařem

Už jsme toho měli dost

Ve čtvrtek jsem přišla z práce dřív. Vešla jsem do kuchyně, chtěla jsem si udělat kafe. Tchyně tam samozřejmě byla. Zírala z okna. Na stole byly modlitební knížky a svíčky. Bylo ticho, ale ne klid. Spíš napětí nebo čekání na něco. Podívala se na mě, jako by nechápala, co tam dělám.

„Jen na chvíli,“ zašeptala jsem. „Chci si udělat kafe.“

Neodpověděla. Jen pokrčila rameny. Zapnula jsem kávovar, ale za chvíli mě přešla chuť na kafe. Ta atmosféra se nedala vydržet. Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře.

Večer jsem Dominikovi řekla, že už to nezvládám. „Nevím, jak to říct. Prostě už se necítím jako paní domu. Je to náš byt, ale mám pocit, že o všechno přicházím. Kuchyň, obývák, dokonce i koupelna – všechno je její.“

„Nemyslíš, že to přeháníš?“ podíval se na mě skepticky.

„Ne. Kdy jsme si naposledy pozvali někoho na návštěvu? Kdy jsme naposledy večeřeli v klidu jen my dva?“

„Promluvím si s ní. A tentokrát důrazně...“ slíbil, ale v očích měl nejistotu.

Mohlo by Vás zajímat:

Adriana (29): Dala bych přednost malému bytu na hypotéku před bydlením s tchyní. Měla jsem ji raději, když si nechtěla tolik povídat

Tchyně to ještě zhoršila

Ten večer jsme u stolu seděli všichni tři. Tchyně byla napjatá, jako by něco tušila. Dominik mluvil pomalu, opatrně, ale rozhodně. Požádal ji, aby modlitební setkání omezila na jeden den v týdnu a aby z bytu nedělala svatyni. Vždyť tu žijeme i my.

Vstala. Po tvářích jí tekly slzy. Dívala se jen na něj. „Takže už tu nejsem vítaná? Berete mi poslední radost v životě? I modlitba je pro vás moc?“ zeptala se.

„Mami, to jsem neřekl. Jen...“

„Zničili jste mě. Tvůj otec by mi nikdy neřekl ne. Ale ty... ty už nejsi můj syn...“ pronesla zlostně, pak se zvedla, odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Dominik zíral do prázdna. Neřekl ani slovo, ruce se mu třásly. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Nebyla jsem jen snacha, která si nerozumí s tchyní. Byla jsem žena, která zpřetrhala pouto mezi matkou a synem.

Od té chvíle se všechno změnilo. tchyně s námi přestala mluvit, neodpovídala na pozdravy, nevšímala si nás. Modlitebních setkání neubylo – naopak, bylo to ještě horší. A teď nevíme, co s tím. Náš byt je neobyvatelný...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (34): Tchyně přišla na návštěvu s dortem a vodováhou. Nenechám ji předělávat byt, který jsem sama zařídila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].