Filip (36): Rodičům a sourozencům jsem vždy pomáhal. Po letech jsem pochopil, že hranice mezi dobrotou a naivitou je velmi tenká

Už víc než deset let pracuji v autoservisu. Je to těžká, ale poctivá a dobře placená práce. Vždycky jsem si říkal, že díky ní můžu pomáhat rodině. Léta jsem šetřil každou korunu, abych rodičům pomohl splácet hypotéku na dům. Vozil jsem je k lékaři, přivážel dřevo na zimu. Když začala zatékat střecha, zařídil jsem opravu dřív, než vůbec stačili poprosit o pomoc.

Adam (52): Před dvaceti lety jsem snil o velké rodině. Netušil jsem, že všechno bude jen o penězích

Vždycky jsem pomáhal své rodině

Sourozenci také dobře věděli, že „Filip je poklad“. Můj starší bratr Pavel si nejednou půjčoval moje auto, když to jeho stálo v servisu. Moje sestra Anička mě zase prosila o pomoc při rekonstrukcích, stěhování a převážení věcí, které se jí do auta nevešly. No a moje druhá sestra Jana ode mě pravidelně dostávala „půjčky“ bez termínu vrácení, protože byla tatínkovým a maminčiným miláčkem a já jí také nedokázal říct ne. Občas mě zabolelo, že za to všechno jsem vždycky slyšel jen tu jednu větu: „Filipe, ty jsi poklad.“

Znělo to hezky, ale nikdy z toho nebylo víc. Žádná pozvánka na oběd jako poděkování, ani plná nádrž, když mi někdo vracel auto. Jako tehdy, když mi zavolala Anička: „Filipe, půjčíš mi auto na pár hodin? Musím s klukama zajet pro nové postele.“

„Jasně, vem si ho,“ odpověděl jsem, protože jsem nikdy neodmítl. Vrátila ho až po třech dnech a s prázdnou nádrží.

„Víš... tak to vyšlo,“ mávla rukou a podala mi klíčky.

Jen jsem se shovívavě usmál, jako obvykle. Vždyť rodina je nejdůležitější a já si přece natankuji sám.

Martin (33): Rodiče mi vždy říkali, že peníze nejsou všechno. Trvalo mi dlouho, než jsem to opravdu pochopil

Bratr myslí jen na sebe

Když Pavel začal vyprávět, že uvažuje o rekonstrukci koupelny, jen tak mimochodem jsem nadhodil, že by místo toho mohl raději přispět na splátky domu rodičů. Zasmál se, jako bych řekl nějaký vtip. Cítil jsem, jak ve mně roste vztek. Vzpomněl jsem si na všechny přesčasy, které jsem bral jen proto, abych jim poslal peníze včas. Chtěl jsem aspoň trochu uznání, ale on seděl pohodlně rozvalený a ani se na mě nepodíval.

„Každý z nás by mohl přispět aspoň trochu,“ řekl jsem vážně. „Nebýt mých peněz, ten dům by už dávno patřil bance.“

Pavel pokrčil rameny a zamumlal, že to přeháním. „Ty to zvládáš, ne? Já mám jiné výdaje,“ dodal, jako by tím vysvětlil úplně všechno.

Díval jsem se na bratra a došlo mi, že pro něj je moje pomoc něco samozřejmého, něco, na co má rodina nárok.

Petra (26): Nespravedlnost v rodině se na mně nehezky podepisuje. Začínám své příbuzné nesnášet

Nikdy si mě nevážili

Před časem máma jen tak mezi řečí zmínila, že hypotéka je už skoro splacená a že si všichni konečně oddechneme. Řekla to s takovým klidem, jako by tím ‚všichni‘ myslela i někoho jiného než mě. Zeptal jsem se, jestli by se tedy mohla konečně koupit postel do mého starého pokoje, kde přespávám na pohovce, když přijdu na návštěvu. Jen se usmála a řekla, že uvidí, jak se to vyvine. Došlo mi, že o plánech rodičů se vždycky dozvídám jako poslední. A nikdy jsem si nebyl jistý, jestli je to náhoda, nebo záměr.

O půl roku později otec řekl, že pro nás mají důležitou zprávu. Máma se podívala postupně na mě, Pavla, Aničku a Janu a pak klidným hlasem oznámila, že dům prodali a půjdou bydlet do malého bytu po tetičce. Peníze se rozdělí mezi Pavla, Aničku a Janu. Díval jsem se na ně, jako by právě řekli nějaký vtip, jenže nikdo se nesmál. „A co já? Co bude se mnou?“ zeptal jsem se.

„Ty si vždycky poradíš, synku,“ odpověděla máma bez zaváhání.

Táta se díval do země, tvářil se, jako by tam vůbec nebyl. V tu chvíli jsem měl pocit, že všechno, co jsem pro ně celé roky dělal, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Žádná vděčnost, ani snaha něco vysvětlit. Jen rozhodnutí, které udělali beze mě. V hlavě jsem měl prázdno a jednu jedinou myšlenku: pro ně jsem byl jen pohodlné řešení, ne někdo, koho stojí za to brát vážně.

Martin (59): Když jsem po infarktu přestal vydělávat, pro rodinu jsem se stal přítěží

Jen mě využívají

Druhý den jsem svolal poradu bez rodičů. Chtěl jsem od sourozenců slyšet, že to, co máma s tátou udělali, je nespravedlivé. Pavel jen pronesl, že to bylo jejich rozhodnutí a že to musíme respektovat.

„Nejde o to, abyste mi něco dali,“ řekl jsem. „Jde o to, že jste všichni roky těžili z mojí práce a teď děláte, že to nic neznamená.“

Pavel mě obvinil, že přeháním. Anička taky neviděla smysl v této debatě. „Proč to vytahovat? Stejně nic nezměníš,“ odbyla mě. Jana aspoň předstírala, že je jí to líto.

Došlo mi, že „Filip je poklad“ nikdy neznamenalo, že jsem pro ně důležitý. Znamenalo to jen, že jsem byl vždycky k dispozici, připravený pomoci, aniž bych za to něco chtěl. Rodičům jsem oznámil, že končím s pomocí. Nebudu se podílet na jejich výdajích ani na plánech, ve kterých pro mě není místo. Máma mi hned vyčetla nevděk a připomněla, že „rodina je přece nejdůležitější“. Táta tiše dodal, že peníze by nikdy neměly být důvodem hádek.

„Peníze byly důležité jen tehdy, když jsem je dával já,“ odpověděl jsem. Máma chtěla něco namítnout, ale zmlkla, když viděla, že tentokrát neustoupím. Nešlo přece o ten dům ani o ty peníze. Šlo o to, že jsem roky věřil, že jsme tým, ale ve skutečnosti mě jen využívali.

Od té chvíle uplynulo pár týdnů. Všichni z rodiny se mnou přerušili kontakt. Stejně vím, že už jim nemám co říct. Nevím, jestli se někdy smířím s tím, jak se ke mně chovali...

Další příběhy ze života →

Eva (30): Splnila jsem si sen a otevřela vlastní butik. Netušila jsem, že máma a tety začnou zneužívat mojí dobroty

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].