Vladimír (34): Mámě pomůžu platit léčbu, ale táta může na kamarádství zapomenout. Vždycky mě jen urážel

S otcem jsem nemluvil roky. Vždycky mi říkal, že jsem budižkničemu a darmožrout, kterému všechno spadne samo do klína. Máma sice byla hodná, ale tátovi nikdy neodporovala, a jen mlčky sklopila oči. Hned po škole jsem utekl do Prahy, abych měl klid a vlastní život. Když mi po pěti letech táta zničehonic zavolal, byl jsem naštvaný, ale také zvědavý, co po mně po takové době může chtít.

Berenika (19): Můj táta mě neskutečně štve. Při řízení neustále píše textové zprávy

Táta mě zaskočil

Hlas měl věcný a odtažitý, jako bychom řešili rozbitý spotřebič, a ne roky mlčení. Když jsem mu chladně odsekl, že na otcovství je trochu pozdě, jen si povzdechl a řekl, že se nechce hádat. Prý jde o mámu a není to záležitost, kterou by chtěl probírat po telefonu.

To byla rána pod pás a on moc dobře věděl, že na to uslyším. Souhlasil jsem se schůzkou v kavárně, ale s jasným varováním, že žádné vřelé vítání se konat nebude.

Táta vypadal sešleji, než jsem si ho pamatoval, ale oči měl pořád stejně tvrdé. Bez velkých okolků mi oznámil, že jsou v koncích, protože máma je vážně nemocná a oni nemají na drahé léky. Chtělo se mi křičet, jestli je pro něj teď najednou ten „darmožrout“ důležitý, když potřebují peníze.

V hlavě mi zněly všechny ty urážky o tom, jak se nehodím ani na práci ve skladu. Hodil jsem mu na stůl tisícovku, kterou jsem měl zrovna u sebe, a jasně jsem mu řekl, ať si nehraje na rodinu.

Milan (47): Holubník byl pro mého otce důležitější než rodina. Došlo mi to až v dospělosti

Máma je na tom špatně

Později jsem navštívil i mámu. Vypadala, jako by z ní někdo vysál všechen život. Když jsem se jí zeptal, proč se mě nikdy nezastala, jen smutně odpověděla, že se tátovy prudké povahy bála a věřila, že jsem dost silný, abych si poradil sám.

V tu chvíli se ve dveřích objevil táta s taškou z lékárny. Zaslechl náš hovor a poprvé v životě ze sebe tiše vysoukal „promiň“. Jenže jedno slovo po těch letech chaos v mé hlavě nenapravilo.

Šel jsem se projít, abych to rozdýchal. Po chvíli přemýšlení mi došlo, že rodinu si sice nevybíráme, ale můžeme si sami vybrat, kým budeme. Rozhodl jsem se, že mámě pomůžu, ale nenechám se otcem citově vydírat. Už nejsem ten malý kluk, co v koutě marně čeká na uznání.

David (33): Otec se vrátil z léčení a chtěl začít znovu. Po letech lží už to ale nedokážu

Mámě budu pomáhat

Sešli jsme se s tátou ještě jednou, abychom si to vyjasnili. Řekl jsem mu, že budu mámě posílat šest tisíc korun měsíčně, ale že to neznamená odpuštění. Díval se na mě bez vzteku, spíše s úlevou, a přiznal, že prostě nikdy neuměl mluvit o citech. Doufal prý, že já se ke svým dětem jednou budu chovat lépe.

Odpověděl jsem mu, že si dětmi nejsem jistý, protože jim nechci způsobit stejnou bolest, jakou on způsobil mně. Táta znovu zašeptal omluvu a odešel. Rodina z nás už nikdy nebude, ale přesto v tom mámu nenechám.

Alena (32): Táta se o mě nikdy nestaral. Teď je z něj nejlepší hlídací dědeček na světě

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].