Veronika (32): Místo důvěry hledám na mužích chyby a čekám na nevyhnutelný konec

Dlouho jsem si nepřipouštěla, jak moc mě tátův odchod ovlivnil. Ten pocit opuštění se mi zaryl pod kůži. I když s otcem mám dobrý vztah, k mužům jsem obecně nedůvěřivá a podvědomě si zřejmě vybírám partnery, se kterými to nemůže dopadnout dobře.

Zuzana (38): Myslela jsem, že rozvodem jsem všechno ztratila. Díky dětem jsem našla mnohem víc

Moje tři vztahy byly jedna velká katastrofa

Nedávno skončil můj třetí vážný vztah a já si začala zoufat. Pokud to takhle půjde dál, zůstanu navždy sama. Mé kamarádky se vdávají a zakládají rodiny, zatímco já se vždy vracím na startovní čáru. „Jsi příliš náročná,“ říkávala mi kamarádka. „Moc na to tlačíš,“ přidávala se moje matka. Já si ale nemyslela, že by chyba byla na mé straně. Muži za nic nestojí a já to naštěstí vždy odhalila včas.

Můj první vztah jsem ukončila, když můj partner váhal mezi mnou a kariérou v zahraničí. Nechtěla jsem být jen jednou z možností a čekat, až mě nakonec stejně vymění za práci nebo jinou ženu. Další partner vypadal nadějně, dokonce mi dal zásnubní prsten. Brzy se ale ukázalo, že mě chce mít jen pro sebe a snažil se mě izolovat od mých přátel i rodiny, což pro mě byla nepřekročitelná hranice.

Ten poslední byl sobec, který sliboval modré z nebe, ale skutek utek. Žádná společná budoucnost, žádná rodina. Došlo mi, že myslí jen na sebe, a tak jsem s hrdostí odešla. Jako vždy jsem se svěřila tátovi, který mi byl oporou. Podle něj si mě jen tak někdo nezaslouží. S tátou mám skvělý vztah, i když se s mámou rozvedli.

Dana (44): Rozvod s manželem jsem zvládla. Víc mě bolí, že jeho nová přítelkyně mi krade tchyni

Táta mi po rozvodu hodně chyběl

Otec od nás odešel, když mi bylo sedm let. S mámou si ale zachovali přátelský vztah a táta k nám občas o víkendu chodil na oběd. Protože jejich rozchod neprovázely žádné scény ani hádky, všichni si mysleli, že jsem to zvládla bez problémů. Pravda je ale zřejmě složitější.

Táta mi neskutečně chyběl. U postele jsem měla jeho fotku a každý večer jsem jí posílala polibek na dobrou noc. Stávalo se, že jsem na něj v předsíni čekala nastrojená na výlet, a on na poslední chvíli zavolal, že nepřijde. Nikdy jsem se na něj nezlobila, ale ten pocit zklamání jsem v sobě potlačila.

Nedávno jsem poznala skvělého muže, ale je tu potíž. Neustále na něm hledám chyby a čekám, kdy se projeví v pravém světle. Vadí mi, jak je na začátku všechno zdánlivě perfektní, a já musím jen čekat, až se ukáže realita. Je to jen ztráta času. Pavel, můj nový partner, pochází také z rozvedené rodiny. A řekl mi něco, co mě přimělo přemýšlet.

Adéla (47): Myslela jsem, že táta má milenku, ale on jen utíkal před nesamostatnou matkou. Teď dělám služku já

Možná mě tátův odchod navždy poznamenal

„Moje sestra to řeší už léta s terapeutkou. Zjistila, že táta byl pro ni vzorem, a když odešel za jinou ženou, ztratila důvěru v muže,“ svěřil se mi Pavel. V tu chvíli mi to došlo. Táta tu pro mě sice byl, ale jeho odchod a občasné návštěvy si dodnes živě a bolestně pamatuji.

Promluvila jsem si s Pavlovou sestrou a zjistila, že naše prožitky jsou si velmi podobné. Uvědomila jsem si, že nevěřím v existenci šťastných a trvalých vztahů a žiji v neustálém strachu, že mě partner opustí. Často vztah raději ukončím sama, než abych čekala na nevyhnutelný konec. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven, to zatím nevím. Ale udělala jsem první krok – mluvila jsem o tom s Pavlem.

Hana (21): Po rozvodu rodičů jsem využívala jejich hádky ve svůj prospěch. Nejsem na sebe hrdá, ale dostala jsem, co jsem chtěla

Názor vztahové terapeutky

To, co Veronika popisuje, je ve skutečnosti velmi časté a zároveň snadno přehlédnutelné. Když rozvod rodičů proběhne bez velkých konfliktů, okolí má tendenci věřit, že dítě vlastně není čím zranit. Jenže dětská psychika nevyhodnocuje situaci podle toho, zda se rodiče hádali, nebo ne. Vnímá především to, co ztrácí. A Veronika zřejmě neztratila jen každodenní přítomnost otce, ale i pocit samozřejmé jistoty, že ten, koho miluje, zůstává.

Právě proto může být vzpomínka na otce s kufrem v předsíni tak silná. Nejde jen o jednu scénu, ale o symbol celé zkušenosti. O chvíli, kdy se něco podstatného v jejím světě rozpojilo. K tomu se přidaly i situace, kdy na něj čekala a on na poslední chvíli nepřišel. Dítě takovou zkušenost často neumí zpracovat jako „dospělý měl své důvody“, ale spíš jako tiché a hluboké sdělení: na blízkost není úplně spoleh, radost z očekávání může bolet, a člověk, kterého mám ráda, nemusí být opravdu k dispozici. Ne však vědomě, aby se s tím dalo pracovat. Stane se to samo a člověk se pak podle toho chová a rozhoduje.

V dospělosti se pak taková zkušenost často vrací ve vztazích. Ne nutně vědomě, ale jako vnitřní nastavení. Veronika možná netrpí jen tím, že by potkávala nevhodné muže. Je možné, že do vztahů vstupuje s velkou citlivostí na jakýkoli náznak ohrožení. Velmi rychle rozpozná, kde by mohla být zklamaná, odmítnutá nebo odsunuta na druhé místo. A jakmile se takové nebezpečí objeví, raději vztah ukončí sama. Navenek to může působit jako síla, hrdost nebo vysoké nároky. Uvnitř ale často bývá něco mnohem křehčího: starý strach, že pokud neodejdu první, budu opuštěna znovu.

Je důležité říct, že to neznamená, že Veronika dělá něco špatně nebo že si své trápení sama vyrábí. Spíš se zdá, že se dlouho snažila žít tak, jako by ji minulost nezasáhla, a teprve teď začíná vidět, že se její dávný prožitek otiskl do současných vztahů. To bývá bolestivé zjištění, ale zároveň velmi důležité. Člověk totiž přestává sám sebe vnímat jako „někoho, komu vztahy prostě nejdou“, a začíná chápat, že jeho reakce mají svůj příběh a logiku.

Zároveň je zajímavé, že Veronika má s otcem dobrý vztah a obrací se k němu pro podporu. To samo o sobě nevylučuje, že v ní jeho odchod zanechal ránu. I milovaný rodič může být zdrojem bolesti, pokud jeho přítomnost byla nejistá, přerušovaná nebo nenaplnila dětskou potřebu bezpečí. Někdy je právě taková zkušenost nejtěžší, protože dítě svého rodiče miluje, nechce se na něj zlobit, a tak bolest spíš potlačí. Jenže to, co se nevysloví, často později začne mluvit skrze vztahy.

Za velmi podstatné považuji, že si Veronika tuto souvislost začíná uvědomovat. To je první skutečný krok ven ze začarovaného kruhu. Nejde o to hledat viníka nebo se donekonečna vracet do minulosti, ale porozumět tomu, co se v ní ve vztazích spouští. Učit se rozlišovat, co skutečně vychází z chování partnera, a co je stará úzkost, která se znovu hlásí o slovo. To je práce, která bývá náročná, ale velmi osvobozující.

Dobré znamení je i to, že o tom Veronika dokázala mluvit s Pavlem. Právě v bezpečném vztahu se někdy staré zranění ukáže nejzřetelněji, ale zároveň se v něm může začít i hojit. Pokud vedle sebe člověk nemá někoho dokonalého, ale někoho dostatečně trpělivého a pravdivého, může postupně získávat novou zkušenost: že blízkost nemusí automaticky končit ztrátou a že důvěra se dá budovat krok za krokem.

Veroničin příběh proto nevnímám jako důkaz, že je navždy poznamenaná. Spíš jako moment, kdy konečně začíná rozumět sama sobě. A to je často začátek změny. Ne rychlé, ne jednoduché, ale skutečné.

Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na psychoterapeutické platformě Hedepy. Cílem platformy je usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem, a to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Více info zde.