
Adéla věřila, že její dětství bylo dílem obětavé matky, ale pravdu odhalil až rozvod rodičů. Veškerý domácí servis desítky let potají oddřel otec. Když se po padesáti letech rozhodl pro svobodu, Adéla ho nejprve odsoudila. Po pár měsících v roli pečovatelky jeho zoufalý útěk ale nakonec pochopila.
Do minulého roku jsem byla slepá. Slepá ke skutečnému stavu vztahu mých rodičů. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc nesamostatná moje mamka je a kolik toho musel zvládnout táta, aby naše rodina fungovala.
Moje dětství bylo o dokonalé rodině
Když jsem byla malá, náš domov voněl po jídle, čistém prádle nebo uklizeném bytě. Nikdy jsem nevnímala, kdo tyto činnosti dělá. Tak nějak jsem si myslela, že se to všechno udělá samo. Nebo jsem si myslela, že to bylo dílo mojí maminky, která se jako správná hospodyňka o vše starala. Až skoro v padesáti jsem prozřela. To nebyla moje maminka, která se uměla otáčet v kuchyni. Nebyla to maminka, kdo vše zorganizoval.
Asi před rokem toho měl táta asi plné zuby a odstěhoval se. Podal žádost o rozvod a mamku škrtl ze života. Nejdříve jsem mu to měla za zlé. Myslela jsem si, že opustil mamku v době, kdy odešla její krása. Naivně jsem měla za to, že se někde zamiloval a mamku nechal samotnou v nejzranitelnějším věku. Ale táta toho měl prostě jenom dost. Stokrát nic umoří vola. A táta po desítkách let, kdy se staral o vše, došel na konec své trpělivosti.
S věkem roste nerozhodnost, zjistila jsem
„Vašíku, co říkáš? Já si neumím poradit a nechce se mi to celé číst. Jaký máš názor?“ Zcela bezbranně stála moje mamka a dívala se na otce. Tyto a podobné dotazy ze strany mamky jsem registrovala, ale nepřikládala jsem jim váhu. Dokonce jsem si myslela, že je to geniální strategie ze strany mamky, jak dodat mému tátovi na důležitosti. Jenže když táta odešel a já si s ním promluvila, zjistila jsem krutou pravdu.
Ten, kdo celé roky vařil, byl otec. Ten, kdo po nocích uklízel, byl taky on a dokonce po práci i nakupoval. Moje mamka jen seděla a vyšívala. To bylo jediné, co ji bavilo a čemu byla ochotná se věnovat. A prala prádlo. Večer u televize žehlila a občas zašívala děravé ponožky. Vlastně se tátovi nedivím, že odešel. Jeho zoufalý monolog o tom, že se s mámou nedalo o ničem bavit, protože nic nedokázala rozhodnout, byl prý ubíjející. Dále musel svou manželku všude vozit, jelikož se odmítla naučit jezdit autobusem.
A pak jsem zastoupila tátu já
Jenže vše má dvě strany mince a já tu druhou poznala na vlastní kůži. Máma začala vyžadovat po mně, abych se o ni starala. Musela jsem ji vozit do obchodu, aby si nakoupila. Máma tam chodila od regálu k regálu a neuměla si nakoupit. Moje jediné štěstí je, že je mamka vedená na Úřadu práce a za pár měsíců jde do řádného starobního důchodu. Otec jí vozil i do zaměstnání, a to bych nevěděla, jak bych to zorganizovala.
Mamka pracovala jako pomocná síla v domově důchodců. Pomáhala lidem se strojit, koupala je, krmila je a povídala si s nimi. Tam se asi mentálně přiblížila svým svěřencům. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že je moje matka tak zmatená. „Nakup mi ty a co koupíš, to sním. Je mi to jedno,“ snažila se matka vyhnout tomu, aby musela opustit svůj byt. Ani s úklidem to máma nepřeháněla, a tak jsem jednou za čas musela provést generální úklid jejího bytu, zatímco se ona dívala na televizi. Jsem ze své mámy zoufalá, a to se o ni starám jen necelý rok. Nechápu, jak to táta mohl vydržet skoro padesát let.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




