Nikola (37): Moje máma neviděla už rok vnoučata. Je uražená kvůli poslední hádce

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou nebudu chtít, aby moje máma byla součástí života mých dětí. Vždycky jsem si myslela, že babičky mají být oporou, klidem, tím bezpečným přístavem, kam se může dítě schovat, když doma zaprší. Jenže u nás je všechno jinak. Máma už rok neviděla svá vnoučata – a já mám pocit, že to tak zatím musí zůstat.

Mirka (47): Volby rozhádaly celou rodinu. Jedno je ale pozitivní, syn začal navštěvovat babičku

Přísná výchova, která bolí i po letech

Moje dětství nebylo špatné. Nikdy jsem netrpěla nouzí, měla jsem to, co jsem potřebovala. Jenže všechno mělo přísný řád. Máma byla nekompromisní. Všechno se muselo dělat „správně“. Známky, chování, slušné oblečení, správní kamarádi. Každá maličkost se posuzovala, často i přede všemi. Když jsem se jednou rozbrečela kvůli špatné známce, řekla mi: „Slzy ti k ničemu nepomůžou. Buď prostě lepší.“

Nikdy jsem od ní neslyšela, že je na mě pyšná. Všechno, co se mi povedlo, bylo samozřejmé. Chyběla mi pochvala, objetí, pochopení. Měla jsem pocit, že lásku si musím zasloužit. A to si člověk odnese hluboko do dospělosti, i když se to snaží nechat za sebou.

Když se mi narodila dcera, dojalo mě, jak silně dokážu milovat. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi v dětství chybělo obyčejné pohlazení, slova útěchy, pocit, že můžu být nedokonalá, a přesto milovaná. Snažím se to dělat jinak. Netrestám křikem, nevychovávám strachem. Jenže právě to se stalo důvodem, proč se s mámou už rok nestýkáme.

Kritizovala mě od prvního dne, kdy jsem přivezla miminko z porodnice. „Dítě by mělo mít pevný režim. Takhle ho rozmazlíš,“ říkala, když jsem miminko nosila v náručí. Když dcera plakala, dodala: „Nech ji vybrečet. Musí se naučit, že svět se kolem ní netočí.“

Marta (41): Chtěla jsem být lepší matkou než ta moje. Pak jsem zjistila, že přede mnou má dcera obrovské tajemství

Poslední hádka všechno změnila

Zpočátku jsem to nechávala být. Snažila jsem se chápat, že máma vyrostla v jiné době, kdy se city moc neprojevovaly. Ale časem jsem si všimla, že se dcera mámy bojí. Že se k ní nechce přitulit. A tehdy jsem si řekla dost.

Bylo to minulý rok v létě. Seděly jsme u ní na zahradě, děti si hrály s míčem. Máma jim pořád něco přikazovala, opravovala je, zakazovala. Když syn kopl míč moc silně a málem trefil okno, dostal křikem vynadáno. „Mami, nech to, je to jen hra,“ řekla jsem klidně. Odpověděla mi pohledem, který mě vrátil o třicet let zpátky. „Vidíš? Tohle je ten tvůj problém. Ty jim dovolíš všechno. A pak se nediv, že z nich nic nebude.“

Ten večer jsem to nevydržela. „Víš, mami, mě tvoje přísná výchova poznamenala. Já z ní mám dodnes úzkosti. A nechci, aby to moje děti zažily taky.“ Ztuhla. „Takže já jsem ti zničila život?“ zeptala se ledově. „Nezničila. Ale bolelo to,“ odpověděla jsem.

Rozplakala se, poprvé za celý můj život přede mnou plakala. Ale místo, aby něco řekla, jen vstala, zvedla ze země hrníček a pronesla: „Možná jednou pochopíš, že jsem to myslela dobře.“ A odešla do domu. Od té doby jsme spolu nemluvily.

Julie (30): Máma mi prozradila šokující tajemství, které dlouhá léta věděla jen ona. Vyrůstala jsem s nepravým tátou

Je mezi námi divné dusno

Už rok neviděla moje děti. Umí se smrtelně urazit a ostatní tím trestá. Občas mi pošle zprávu, většinou něco krátkého a odměřeného: „Doufám, že jsou děti zdravé.“ Odpovím jí slušně, ale dál nám to nejde. Mám v sobě pořád tolik bolesti, tolik nevyřčeného. Vím, že i ona trpí. Ale já nedokážu znovu otevřít dveře, za kterými mě tolik let trápilo být.

Manžel říká, že bych jí měla dát šanci a přijít s prosíkem. Že děti za to nemůžou. Jenže já mám pocit, že dokud máma nepochopí, proč se to všechno stalo, nebude to mít smysl. Někdy přemýšlím, jestli nejsem tvrdohlavá. Jestli by nestačilo prostě ji obejmout a říct, že všechno je zapomenuté. Ale nebyla by to pravda. Nechci znovu hrát tu hru, kde se dělá, že se nic nestalo.

Veronika (21): Když moje máma umírala, dozvěděla jsem se šokující tajemství o mém původu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].