
Iva se ocitla v nezáviděníhodné situaci – její kamarádka na poslední chvíli odřekla naplánovaný výlet do Itálie. A co teď? Iva nesehnala náhradu, a tak zavolala mámě, se kterou už dlouhá léta nemá moc dobrý vztah.
Měl to být příjemný výlet na pár dní – Itálie, trocha sluníčka a dobré jídlo. S kamarádkou jsme už měly všechno zařízené, dokonce jsem měla seznam restaurací, které musíme navštívit. A pak, deset minut před půlnocí, přišla od ní zpráva, která můj pečlivý plán během vteřiny zničila: „Ivo, promiň, nepoletím...“
Dovolená s mámou
Hledala jsem náhradu, ale všechny kamarádky měly buď spoustu práce, nebo nedokázaly narychlo sehnat hlídání dětí. Pak jsem dostala nápad, který se mi ale moc nelíbil. Co kdybych zavolala mámě?
Nebyla jsem s ní na dovolené od střední školy. Tehdy jsme se hádaly prakticky pořád. A teď? Bude mi třicet a stále v její přítomnosti cítím to samé chvění v žaludku. Vytočila jsem její číslo a ona byla nadšená.
Po příletu máma téměř poskakovala od radosti, fotila si letiště, dokonce i autobus, který nás vezl do hotelu. Kroutila jsem nad tím hlavou. Dlouhá léta jsme téměř nebyly v kontaktu. Uvědomila jsem si, že tento výlet nebude únikem, ale konfrontací se vším, co jsem tak dlouho ignorovala.
S mámou jsme hodně odlišné
Ráno byla máma vzhůru už v sedm, plná energie a připravená objevovat město. Já jsem chtěla ještě spát, pak se v klidu nasnídat a vychutnat si kávu v bistru, ne v kelímku a za pochodu. Ale s ní to nešlo.
Během prohlídky města jsem se snažila být pozitivní, jenže se ukázalo, jak jsme odlišné. Zastavovala se u každé fontány a chtěla fotku. U třetí už jsem nedokázala skrýt otrávenost a odsekla jsem, že přece nebudeme stát na každém rohu. Viděla jsem, jak její nadšení pohaslo.
Byla jsem trošku naštvaná i sama na sebe. Místo abych ocenila její radost z maličkostí, cítila jsem jen narůstající napětí.
Promluvily jsme si otevřeně
Následující den máma opět vstala brzy, ale už mě nebudila. Když jsem sešla na snídani, seděla u stolu s brožurou a měla naplánovaný celý den. Řekla, že chce, abychom trávily čas spolu, na což jsem odpověděla, že přece nemusí všechno být jen podle ní.
Její reakce mě zasáhla víc, než jsem si chtěla připustit. „No právě. Já nikdy nevím, co chceš ty,“ pronesla tiše. Ta věta mezi námi visela celý den.
Poslední večer jsme seděly v malé restauraci. Máma dlouho míchala lžičkou čaj a pak potichu řekla, že chtěla, abychom si ten výlet užily obě, ale že to všechno dopadlo... jako vždy. Přiznala jsem, že to není jen její vina. Pověděla jsem jí, že se takovým rozhovorům léta vyhýbám, protože jsem se bála, že zase něco zkazím.
„Já se taky bála,“ odpověděla. „Že ses mi odcizila, protože jsem nebyla dost dobrá matka.“ Najednou jsem měla pocit, že se nesnažíme jedna druhou porazit, ale pochopit.
Něco se změnilo
V den odletu jsme neměly žádný plán. Jen tak jsme se toulaly ulicemi. Když jsme míjely malou cukrárnu, máma se na mě podívala a s úsměvem navrhla, že si dáme zmrzlinu.
Seděly jsme na lavičce a ona mi vyprávěla o věcech, které jsem nikdy neslyšela – o tom, jak se cítila osamělá a jak pro ni bylo těžké se vyrovnat se smrtí babičky.
Poprvé jsem v ní neviděla matku, která mě neustále kontrolovala, ale obyčejnou a zranitelnou ženu. Před odletem jsme si koupily dva malé, stejné přívěsky na klíče. Nebylo to nic zvláštního, ale cítila jsem, že symbolizují tiché porozumění a první krok k něčemu novému.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




