
Vlasta si v nové práci našla kamarádku, se kterou mají shodou okolností podobně staré děti. Jednoho dne je napadlo, že by je mohly seznámit. Jenže tahle dohazovací akce nedopadla vůbec dobře...
Když jsem začala pracovat v nové firmě, našla jsem si tam novou kamarádku. Jmenovala se Helena a byly jsme v podobném věku, takže jsme si v kolektivu plném mladých lidí hned sedly. Po chvíli jsme zjistily, že máme děti v podobném věku.
Měly jsme děti ve stejném věku
„Albertovi bude příští rok devatenáct a maturuje,“ popisovala mi Helena svého syna. „Je hodně snaživý, už teď si vybírá, kam půjde na vysokou… koukej, tady mám jeho fotku.“
Albert byl vysoký, usměvavý kluk s blonďatými vlasy, uměl dobře matiku a hrál fotbal. Hned se mi zalíbil, a tak jsem neváhala a ukázala jí svou dceru Leničku.
„Tohle je Lenička… je o teda o rok mladší, ale to snad nevadí. Dělá atletiku, je v ní hodně dobrá. Chodí na gympl.“
Helena si fotky mé dcery zálibně prohlížela a i jí se zřejmě jako potenciální snacha líbila. Podívala se na mě a v očích se jí šibalsky zajiskřilo.
„Ty, Veroniko… myslíš si, že by si rozuměli? Co kdybychom je zkusily seznámit?“ zeptala se mě a já se neubránila úsměvu. Pro svou dceru jsem chtěla jen toho nejlepšího partnera a Albert se zdál jako velmi vhodný adept.
„Já jsem jen pro. Leničce se bude určitě moc líbit.“
Zahrály jsme si na dohazovačky
A tak jsme si s Helenou začaly hrát na dohazovačky. Domlouvaly jsme společné výlety a braly naše děti s sebou, chodily jsme do kaváren, snažily se naplánovat společné aktivity. Nejprve se naše ratolesti spíše styděly, pak si ale na jednom výletě do hor začaly povídat, poté si vyměnily telefonní čísla a po několika měsících snahy mi Lenička oznámila, že ji Albert pozval na rande. S Helenou jsme si za pár týdnů radostně mnuly v práci ruce, když jsme zjistily, že spolu oficiálně začali chodit.
„Mám takovou radost,“ svěřila se mi Helena s rozzářenýma očima. „Lenička působí jako skvělá holka. Jsem tak ráda, že náš plán vyšel.“
„Já jsem taky moc ráda,“ přidala jsem se k ní. Měla jsem za to, že se vztah Leničky a Alberta bude skvěle vyvíjet a že jsme udělaly dobře… Brzy jsem se ale měla dozvědět opak.
Začali spolu chodit
Lenička chodila s Albertem možná čtvrt roku, když o jejich vztahu zcela přestala mluvit. Kdykoliv jsem se jí vyptávala, jen pokrčila rameny.
„Nevím. Mami, je to můj kluk teď – neznamená to, že spolu budeme navěky. Radši se na něj moc neupínej,“ řekla mi jednoho večera, když jsem se jí zeptala, jestli je s Albertem všechno v pořádku. Nechápala jsem, proč to říká, měla jsem za to, že jejich vztah je dokonalý… a pak mě další den ráno v práci oslovila nasupená Helena.
„Tak tohle – tohle je vrchol,“ vyjela na mě hned, jak vešla do kanceláře. „Kdybych věděla, jaká ta tvoje povedená dcerunka bude, nikdy bych ji nepustila k Albertovi ani na krok!“
Prý jsem vychovala poběhlici
„Nechápu, o čem to mluvíš… co se stalo?“ zeptala jsem se nechápavě a ona se ušklíbla.
„O víkendu jsme společně byly na Albertově zápase a kdybys ji viděla… flirtovala snad s celým týmem. Na všechny se lepila, bylo jí úplně jedno, že tam Albert je…“
Začala naštvaně přecházet sem a tam a propalovala mě pohledem.
„A pak večer, na oslavě po zápase, ji prý Albert viděl, jak se s líbá s jeho spoluhráčem! Víš, jak se teď cítí? Je úplně zlomený… Lenka ho úplně zničila.“
„To musí být nějaké nedorozumění,“ snažila jsem se dceru ospravedlnit, ale Helena mě nenechala domluvit.
„To teda není. Vychovala jsi pořádnou poběhlici, Vlasto. Nemůžu tomu uvěřit. Zklamala jsi mě… jak jsi vyprávěla, jak je úžasná. Tímhle jsme spolu skončily.“
Úplně se se mnou přestala bavit
A tak skončil nejen vztah mojí dcery, ale i naše přátelství s Helenou. Albert se s Leničkou okamžitě rozešel a už jsem ho nikdy neviděla. Helena mě v kanceláři začala ignorovat, dělala, jako kdybych tam vůbec nebyla a mermomocí se mi vyhýbala. Když jsem se snažila naše přátelství vrátit se slovy, že „nemůžeme za chování a neshody našich dětí“, vysmála se mi. Dodnes mě to mrzí, že jsem přišla o tak dobrou kamarádku. Leničce jsem se už nikdy nikoho nepokoušela dohodit. Bála jsem se, že by mi zase udělala ostudu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].