
Martina už má dost své tety Eleny, která jí neustále dohazuje ženichy. Když má na rodinnou oslavu dorazit další „ideální“ ženich, raději uteče z domu k rybníku. Tam narazí na muže, s kterým toho má společného víc, než by čekala.
Zaparkovala jsem před domem rodičů v malé vesnici na Benešovsku. Sotva jsem s dárkem k maminčiným jmeninám vešla do chodby, zaslechla jsem z terasy hlas tety Eleny. „Kde máš tu dceru? Copak musí chodit pořád pozdě?“ neslo se domem.
V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a okamžitě odjet. Teta Elena byla totiž ten poslední člověk, kterého jsem chtěla vidět.
Teta mě chce provdat
Teta se mě už deset let, prakticky od státnic, snažila za každou cenu provdat. Kdykoliv mě viděla, vyptávala se na chlapy a hned mi dohazovala syny svých kamarádek.
Absolvovala jsem nespočet trapných obědů a rodinných oslav, kde mě usazovali vedle „vhodných partií“. Nic z toho nikdy nevyšlo, protože tetiččini kandidáti nebyli vůbec můj typ.
Tetu to samozřejmě vytáčelo a nezapomněla mi připomínat, že žena v mém věku by už dávno měla mít manžela a děti, jinak zůstane na ocet.
Pořád mě chtěli s někým seznamovat
Odhodlala jsem se a vešla na terasu. Máma mě sice přivítala s úsměvem, ale vzápětí mi oznámila tu „skvělou novinu“. Za hodinu měl dorazit Petr, syn kamarádky mé tety.
Teta ho začala okamžitě vychvalovat – prý má skvělou kariéru, vlastní byt v Praze a je to nesmírně slušný kluk, který jen zatím nepotkal tu pravou. „Koukej se trochu upravit, vypadáš dnes nějak nevýrazně,“ rýpla si teta.
To už jsem nevydržela, na všechny jsem vyštěkla, že se žádnému Petrovi vnucovat nebudu, a utekla jsem z domu k nedalekému rybníku.
Šla jsem na své oblíbené místo
Potřebovala jsem se uklidnit na svém oblíbeném místě pod starou vrbou, kde jsem jako holka snívala o princích na bílém koni. Jenže moje útočiště bylo obsazené. U kmene seděl neznámý muž a právě s někým telefonoval. Tiše jsem se přiblížila a zaslechla, jak říká do telefonu: „Dobrý večer, tady Petr. Moc se omlouvám, ale dnes nedorazím. Šéf mě poslal na nečekanou služebku.“
Když zavěsil, hlasitě si oddechl. Došlo mi, že je to onen vychvalovaný Petr, který lže, jen aby se vyhnul domluvenému rande.
Nakonec to dopadlo dobře
Ta situace mě pobavila natolik, že jsem přišla k němu a s nevinným výrazem jsem mu nabídla pomoc s cestou – buď k dálnici, nebo k tomu domu s červenou střechou, kde je rodinná oslava.
Úplně zkoprněl. Přiznala jsem mu, že jsem Martina a že právě mluvil s mou tetou Elenou. „Všechno jsi slyšela? To je hrozné, opravdu nevím, co říct,“ koktal zmateně.
Vysvětlila jsem, že ho chápu, protože nátlak našich příbuzných nenávidím úplně stejně.
Nakonec jsme u vody proseděli tři hodiny a povídali si o všem možném. Petr byl vtipný, chytrý a neuvěřitelně sympatický. Teta měla výjimečně pravdu, i když se mu na schůzku nechtělo úplně stejně jako mně.
Když jsme se loučili, chytil mě za ruku a zeptal se, jestli může zavolat tetě a znovu se ohlásit na návštěvu, tentokrát doopravdy. S úsměvem a červenými tvářemi jsem souhlasila. Poprvé po letech jsem pocítila v břiše ty pověstné motýly.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




