Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára žije v luxusním domě s veškerým komfortem, který si může přát, ale cítí se jako v pasti. Po letech manželství bez pracovní zkušenosti se ocitá často sama. Její rodina většinu času tráví mimo domov. Přestože má vše, po čem většina lidí touží, přemýšlí, jestli by nebyla šťastnější v obyčejném životě, kde by mohla být sama sebou.
Přesně si pamatuji, kdy jsem se do Martina zamilovala. Bylo mi dvacet, on byl o sedm let starší. Už tehdy byl úspěšný podnikatel a nabídl mi svět, o kterém sní asi většina holčiček a mladých dívek. Potkala jsem prince na bílém koni ( v tomto případě v drahém bavoráku), který mě obklopil láskou, ale také bohatstvím a začala jsem žít jako princezna. Jenže tenhle holčičí sen o dokonalém životě mi nakonec přinesl úplně jinou realitu.
Vypadalo to, že budu mít pohádkový život
Všichni mi Martina záviděli. Hlavně holky mohly puknout závistí, když se dozveděly, jakou partii se mi podařilo ulovit. Tedy on ulovil mě. Přitom jsem byla ze všech holek ta nejstydlivější. Ale možná právě toho, že jsem mu nenadbíhala jako ony, jsem na něj udělala dojem. Myslela jsem si, že je to jen nafoukaný týpek, kterému mu prachy vlezly až příliš do hlavy. Ale brzy jsem zjistila, že je to fajn chlap, který má peníze rád, ale má také spoustu dobrých vlastností. A tak jsem se poprvé pořádně zamilovala.
„To máš štěstí, Kláro, budeš mít pohádkový život...,“ slýchávala jsem od kamarádek, když jsem jim oznámila, že se budeme už po pár měsících vztahu brát. Ale teď, o šestnáct let později, se ptám sama sebe – co mi to vlastně přineslo? A proč se necítím opravdu šťastná?
Péče o syny mě dlouho naplňovala
Několik let jsem věnovala maximální péči našim synům, kteří se narodili rok po sobě. Manžel byl často hodně pryč, a tak jsem se snažila, aby neměli čas na nějaké smutnění. Vyzvedávala jsem je ze školky po obědě a užívali jsme si spolu spoustu zábavy a dobrodružství. Když pak nastoupili do školy, rozvážela jsem je ochotně po kroužcích a turnajích ve fotbale. Takže na nudu jsem si stěžovat nemohla. Zbyl mi samozřejmě čas i pro sebe. Ráda a často jsem se chodila nechat se hýčkat. Jenže to mě přestalo postupně bavit... Jak kluci rostli, začala jsem si uvědomovat, že bych chtěla trávit volný čas nějak smysluplněji.
Dnes už jsou naši dva synové velcí kluci. Je jim čtrnáct a patnáct a puberta s nimi pořádně mlátí. Po příchodu domů mizí ven nebo si zalezou do svého pokoje. A vylezou jen na jídlo. Manžel je neustále v práci nebo na služebních cestách. A já? Já jsem tu sama. O domácnost se stále stará uklízečka a o zahradu zahradník. A tak nemám nic moc na práci. Už mě ani nebaví vařit. Nikdo to moc neocení. Kluci i manžel jsou stejně nejraději, když si objednáme sushi nebo zajdeme do restaurace.
A tak tu tak sedím v dokonalém domě u skleničky vína a přemýšlím o svém životě. Kluci už mě skoro nepotřebují, manžela vidím většinou jen večer. O víkendu je tak utahaný, že nemá na nějaké velké akce náladu. Dvakrát do roka vyrazíme na luxusní dovolenou. Ale už ani to mě netěší. Místo toho mě trápí nuda, samota a prázdnota. A nevím, co se sebou. Nikdy jsem pořádně nepracovala. Nebylo potřeba. I kdybych chtěla se o nějaké místo ucházet, bojím se, že by se mi všude vysmáli. Mám sice maturitu, ale od té doby nic. Připadám si úplně marná.
Nikdo moje pocity nechápe
„Všechno se to zdá tak skvělé, ale cítím se jako ve zlaté kleci,“ řekla jsem nedávno kamarádce. Zasmála se. „Jasně, a zlatou klec by chtěl každý,“ řekla. Jenže já bych ji nejradši vyměnila za normální život. Lidi pořád vidí jen luxus, který nás obklopuje. Ale pocit štěstí a naplnění přitom každému nepřinese. Nikdo nechápe, proč si stěžuju, vždyť je to přece skvělé, nic nemuset a mít se tak dobře. Ale já už to vidím jinak.
„Cítím se taková zbytečná, potřebovala bych něco víc,“ postěžovala jsem si manželovi, když se na chvíli objevil doma. „Co bys chtěla? Víc cestovat? Lepší auto?“ zeptal se mě nechápavě. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nepotřebuju víc věcí, ale nějaký cíl a pocit, že jsem užitečná. Ale on mi jen řekl to, co kamarádky. „Nestěžuj si a užívej si toho, že nic nemusíš!“
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to všechno ubíjí. Vypadám jako někdo, kdo má všechno, co si jen může přát, ale uvnitř mě to prázdno bolí. Nedokážu si představit, že takhle bude můj život pokračovat. Klidně bych svůj život vyměnila za „obyčejný“, kde bych mohla sama něco dokázat.
Názor vztahové odbornice
Tento příběh je o ztrátě vlastní identity, která přichází tiše a nenápadně ve chvíli, kdy se člověk dlouhodobě přizpůsobí roli, jež mu kdysi dávala smysl - ale časem přestala stačit.
Klára si svůj život nevybrala pod tlakem. Zamilovala se, vdala se, vychovávala děti a věnovala rodině všechno. Problém nastal ve chvíli, kdy se její role vyčerpala a nezůstalo nic, čemu nebo komu by se mohla věnovat. Děti dospěly, manžel žije pracovním tempem, které ho drží mimo domov, a Klára zjistila, že její svět byl postavený výhradně na ostatních. Sama sebe do něj nikdy vědomě nezařadila.
Pocit zlaté klece nevzniká z přebytku peněz, ale z nedostatku vlivu na vlastní život. Když člověk nemá kam růst, nemá za co nést odpovědnost ani kde vidět výsledek své práce, začne pochybovat o vlastní hodnotě. A to je velmi těžký stav, zvlášť když okolí říká, že má být ráda. Může to znít logicky, ale ve skutečnosti je to jen popření Klářiny reality a jejích pocitů. Luxus totiž nenahrazuje smysl.
Důležitý je i moment, kdy se snažila své pocity sdílet a narazila na nepochopení. Pokud partner reaguje otázkou „Co bys chtěla víc?“, ukazuje to, že problém vnímá čistě materiálně. Jenže Klára nehledá další věci, ale vlastní směr. A pokud se tento rozdíl nepodaří pojmenovat, může se mezi nimi postupně vytvořit odstup, který už nebude jen o nudě, ale o osamělosti ve vztahu.
Klářina nespokojenost znamená, že dozrála do fáze, kdy potřebuje být víc než jen manželkou a matkou. Touha po smysluplné práci, po vlastním cíli a pocitu užitečnosti není rozmarem znuděné ženy. Je to přirozená potřeba dospělého člověka, který chce být aktivním tvůrcem svého života.
Zůstává otázkou, co je ochotna udělat pro to, aby se cítila znovu naplněná. Začít pracovat, studovat, podnikat nebo se zapojit do něčeho, co jí dává smysl. Možnosti existují. Ne proto, aby někomu něco dokazovala, ale aby si znovu vybudovala pocit, že její život má směr, který si určuje sama.
Pavlína Šalamounová, vztahová mentorka, vede individuální online rozhovory se ženami, které chtějí lépe porozumět sobě, svým vztahům a tomu, co v životě skutečně potřebují. Pomáhá jim ujasnit si hranice i jejich osobní rozhodnutí. Více zde.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
